Za projektem, jemuž všichni láskyplně přezdívají Kukáček, stojí vrchní sestra Václava Šnaidlerová, porodní asistentky a novorozenecká stanice. Podstatou je popovídat si s maminkami o všem, co je zajímá.
„Setkáváme se jednou měsíčně a zájem je obrovský. Naposledy se u nás nad hrnkem kávy nebo čaje sešlo čtrnáct maminek. K tomu ale musíme připočítat i tatínky. Vypadá to, že je asi budeme muset k nám zvát častěji,“ říká se smíchem vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení Václava Šnaidlerová, která pokaždé na setkání upeče něco dobrého na zub a pro každou maminku připraví drobný dárek.
S kolegyněmi zjistily, že pro maminky je důležité vědět, do čeho jdou. „Proto jsme ta setkání začaly organizovat. Chtěly jsme, aby maminky viděly naše nové porodní sály a vymazlené pokojíky. Aby věděly, že tady pracují empatičtí a zkušení lidé, kteří jim a jejich děťátku budou ze všech sil nápomocni. Maminky také seznámíme s tím, jak to u nás chodí a co jim naše porodnice může nabídnout,“ konstatuje porodní asistentka Alexandra Vargová.
Ta je nyní sama na mateřské dovolené. S Kukáčkem ale chodí svým kolegyním v nemocnici ráda pomáhat. Maminky se například dozví, jak poznají poslíčky, což je vlastně taková předzvěst porodu, podle čeho zjistí, že porod už začal, nebo co mají dělat, když jim praskne plodová voda.
„Často ale s maminkami řešíme i zcela praktické věci. Například co dělat, když přijde porod, manžel je v práci v zahraničí a maminka má doma malé dítě,“ vzpomíná vrchní sestra Šnaidlerová.
Zájem mužů překvapil
Na předporodní povídání, které trvá přibližně půldruhé hodiny, stále častěji míří i tatínkové. „Je pravda, že stoupá i zájem mužů být u porodu. Maminky to často vyžadují. Ale já pokaždé říkám, ať to dobře zváží. Ne každý dokáže být v takové chvíli oporou. Nejlepší je, pokud to on sám opravdu chce. A hodlá se i aktivně zapojit,“ konstatuje Alexandra Vargová.
Vysvětluje, že muž může ženě masírovat záda, může s ní být ve sprše, držet ji za ruku, komunikovat s ní, hladit ji. Musí ale rozpoznat, kdy pomoc nabídnout, protože v některých chvílích ji ženy nechtějí. Zapovězený pro něj není ani porodní sál.
„Často vidíme to dojetí, když otec drží právě narozeného potomka. Pro mnohé z nich to je životní zážitek,“ dodává Vargová. Primář oddělení Jozef Bobrik oceňuje, že díky projektu Kuk na svět si maminky mohou prostředí porodnice prohlédnout a vyptat se na to, co je zajímá.
„Určitě to má svůj efekt. Maminky vidí, že přijdou do krásného a přátelského prostředí, kde vládne snad až rodinná atmosféra. Poznají, že se nemusí bát, že jsme tu pro ně,“ konstatuje primář. To potvrzují i ohlasy maminek. Například Tereza Karešová, která otevřeně přiznala, že než navštívila předporodní setkání Kuk na svět, měla šílený strach na porod jen pomyslet.
„Pak ale ze mě všechno spadlo a já se začala na můj den D dokonce těšit,“ píše na facebooku a dodává, že skutečnost předčila očekávání. „Všude naprostí profesionálové, milé a usměvavé sestřičky. Dělají to skvěle, byl to fantastický pocit.“
Vrchní sestra Šnaidlerová doplňuje, že v Chebu se v průměru narodí pět stovek dětí ročně. „A i tím je naše porodnice výjimečná. Jedná se o klidné zařízení, v němž si na rozdíl od velkých nemocnic maminky mohou užívat pohodu a individuální přístup,“ dodává Václava Šnaidlerová.
