„Dělal to můj dědeček, tatínek a teď já. Letos jsem tu naposled, chodit s rachtači mohou pouze kluci od první do deváté třídy. A tu já letos končím,“ řekl patnáctiletý Aleš Lenomar.
Stejně staré jako zvyk jsou i řehtačky, které svým typickým zvukem nahrazují odbíjení zvonu ve vesnici. Na třídenní řehtaní se letos vydal i devítiletý Dominik Sarkány. „Letos si to užiji víc, v minulém roce jsem měl trému, nyní už ale vím, do čeho jdu,“ špitl chlapec.
Podle party kamarádů je nejhorší ranní vstávání a výšlap do kopce, ke kapličce, kde vždy svou cestu obcí zahajují.
„Bydlím na druhém konci vesnice, mám nastaveno několik budíků a občas přemluvím rodiče, aby mě sem přivezli. Odchodím si svoje a jdu zase spát,“ smál se další z rachtačů Honza Marton. Prý si nepamatuje, že by někdy někdo zaspal.
Kdo do obce tradici zanesl, o tom se dodnes vedou pře. Nejčastější verzí je, že se sem zvyk dostal po druhé světové válce z východních Čech. „Pokud budu mít syna a vrátím se do Šabiny, určitě budu chtít, aby v tradici pokračoval,“ plánuje dopředu vznik čtvrté generace Aleš Lenomar.
