Jejich počet se odhaduje na více než 1 300 000, přežila jen hrstka. Někteří se dočkali osvobození zde, jiní odtud putovali za těžkou prací do dalších podobných lágrů. Mezi těmi, kteří měli možnost poznat život nejen v Osvětimi, ale i v dalších podobných zařízeních kde „práce osvobozovala“, byli i dva pováleční občané Karlových Varů Eliška a Oto Rubínovi. Jejich památce jsou věnovány tyto řádky.
Za prsten dřeváky
Eliška, rozená Zentnerová, se narodila v roce 1911 v Březíně, okres Kralovice.
Hrozba nacistické ideologie třicátých let se naplňovala postupně. Po obsazení Sudet byla nucena s manželem opustit Karlovy Vary. Rodinný obchod s domácími potřebami byl zkonfiskován, postupně několikrát změnili bydliště. Na krátký čas se také ocitli opět v Karlových Varech, kde oba zažili i výslechy na gestapu. Poprvé slyšela z jiné místnosti výkřiky a sténání svého muže, kterého surově zbili.
Začátkem roku 1942, kdy žili v Plzni, došla pozvánka, které se tolik obávali. „Byla to výzva na cestu do Terezína, na které nás doprovázeli opilí esesáci. Ani tady nebyla nouze o bití a všelijaké týrání, ale to všechno bylo později mnohonásobně překonáno. Dostala jsem přidělené číslo S-780 a ubytování v tak zvaných Drážďanských kasárnách. Manžel měl to štěstí, že byl zařazen k terezínským hasičům, kteří byli chráněni před transporty na východ. Také já jsem si polepšila, když jsem byla přidělena na práci v kuchyni,“ uvádí ve svých vzpomínkách Eliška.
Bylo však hůř a zákonitě nastala chvíle, kdy se oba ocitli v dobytčích vagónech a následně na proslulé osvětimské rampě. Tam museli odevzdat poslední zbytek cenných věcí, které si vezli s sebou.
Za snubní prsten, který musela sundat z ruky, dostala jednu zástěru a dřeváky.
„Za nějaký čas odvezli asi tisícovku žen, mezi nimi i mne, na jakousi obrovskou louku, kde jsme si musely samy postavit stany. V nich jsme také na dřevěné podlaze po celodenní dřině spaly. Byla nám zima a měly jsme hlad, protože jídla bylo málo a bylo mizerné. Osekávaly jsme větve z pokácených stromů z blízkého lesa a kopaly jakési zákopy. Země byla zmrzlá a pod nohama jsme měly stále studenou vodu. Lehké pánské polobotky na nohou a promrzlé šaty, to byla moje výbava na těžkou práci ve dne i spánek v noci“, vzpomíná Eliška.
Hrůzné probuzení
V lednu roku 1945 byla celá tato skupina žen odvlečena do koncentračního tábora Gross-Rosen a odtud do Bergen Belsenu. Tam řádil tyfus, kterým se nakazila i Eliška. Byla dlouho v bezvědomí, a když se probudila, zjistila, že leží na své mrtvé kamarádce.
Pak už se jako ve filmu vynořují z paměti tváře anglických vojáků vyděšené z toho, jaká nepředstavitelná hrůza je na konci války ještě čekala. Eliška vzpomíná, jak je vykoupali, odvšivili, nakrmili a uložili do lazaretu, vybudovaného z kasina nacistických oficírů.
Domů se dostala až v červenci a jela rovnou do Plzně. Tam ji už nikdo nepoznal. Neměla totiž vlasy a vypadala zbědovaně. Proto se odstěhovala do Karlových Varů. To už věděla, že z celé rodiny přežila jen ona, z ostatních se nevrátil nikdo.
Když se v Karlových Varech náhodně potkala s Otou Rubínem, oba si vzpomněli, že se trochu znají z Terezína a že z jejich původních rodin se nikdo z táborů smrti nevrátil. A to je spojilo navždy.
Podobně jako po Elišce, zůstal i po Otovi psaný vzpomínkový dokument, který poslal v roce 1949 svému příteli, volyňskému archiváři Zdeňku Braunovi. Díky němu máme svědectví o jeho utrpení i dobrodružném a statečném útěku z nacistického pekla. Také on zažil Terezín a od roku 1943 Osvětim.
Život mu zachraňovala jeho chytrost, s jakou se dovedl ukrývat před několika selekcemi, a také jeho profese. Jako vyučený řezník a uzenář byl přidělen do kuchyně, kde vydržel až do doby, kdy byl spolu s dalšími vězni odvlečen do 80 kilometrů vzdáleného tábora Blechhammeru na těžkou práci.
Podařený útěk
V lednu roku 1945, kdy už se zdálky ozývala střelba, se pokusil o útěk, který se podařil. Úspěšný byl i jeho kontakt s Rudou armádou, s níž se dočkal konce války. Jako odměnu za dobré služby mu dali na rozloučenou bryčku i s koněm, aby mu usnadnili cestu domů.
Úředně to ještě potvrdili na kusu papíru, jehož azbuka, doplněná příslušnými razítky, mu všude otvírala dveře a chránila jej před ztrátou koníka i bryčky, či neustále hrozícím zatčením. Tady končí dopis, v němž zdaleka není všechno, co Ota za války zažil. Chybí mimo jiné historka, kterou už jako vzpomínku na tátu tlumočí dál jeho syn Pavel:
„Útěk z Blechhammeru mu ztěžoval trestanecký oděv a vytetované číslo na ruce. Musel se proto ve dne skrývat a v noci se plížit krajinou. Jednoho dne k ránu spatřil v lese dům, z jehož komína se kouřilo a na dvorku hovořili lidé. Němčina, kterou zaslechl, ho vyděsila, ale nezbylo mu, než riskovat. Obyvatelům domu se představil a řekl, že dunění děl, které bylo zdálky slyšet, znamená, že Němci válku prohráli a on prosí o pomoc. A že podobnou pomoc může jednou poskytnout zase on jim.
Rád připomínal, že hostitelé se k jeho překvapení vůbec nerozmýšleli. Trestanecké hadry spálili, dali mu nové oblečení a jídlo a uložili k odpočinku na seník. On ale ze strachu neusnul a v noci opět utekl.
V lese narazil na průzkumnou hlídku ruských vojáků, kterou oslovil česky a ukazoval své vytetované číslo. Měl štěstí a do konce války - i krátce po ní - působil jako přidělenec týlové zásobovací jednotky Rudé armády.“
Setkání s maminkou
Syn Pavel, který se Elišce a Otovi Rubínovi narodil v Karlových Varech v roce 1948, zažil ještě jedno setkání s maminkou, která zemřela před patnácti lety. Když se před několika lety díval v televizi na filmový dokument Zapomenuté transporty, náhle zpozorněl.
Viděl, jak dva angličtí vojáci nesou na nosítkách mladou, očividně těžce nemocnou ženu, která s posledním zbytkem sil líbá jednomu z nich ruku. Scéna, při které zamrazilo nejen jeho, ale všechny diváky filmu. Scéna, jakou by ani sebelepší režisér nevymyslel.
