Když vezme Věra Voborníková do ruky knihu, cítí jemné mravenčení až do morku kostí. Bříšky prstů jemně přejede po hřbetu a deskách, pak ji otevře a začne listovat.
Úcta a pokora, se kterou ke knihám přistupuje, doslova čiší z každého jejího pohybu. Stejně uctivě bere do ruky i pečlivě svázané bloky, blahopřání nebo zápisníky. Moc dobře ví, že za jejich vznikem stojí kus poctivé práce a umu.
Vždycky jste tvrdila, že knihy mají v historii zvláštní význam.
Kniha je největší vynález lidstva. Kam se na ni hrabe všechno ostatní. Díky knize se člověk dostal tam, kde je. Proto mne dnes dost mrzí, že na ně někteří lidé pohlížejí v souvislosti s rozvojem techniky jako na zbytečnost.
Jaký je váš vztah ke knihám?
Už od dětství jsem věděla, že by bylo pěkné spojit život s knihami. Po základní škole jsem se proto chtěla stát knihařkou. Rodiče ale byli proti. Mysleli, že pro mne bude lepší, když vystuduji ekonomickou školu. Tak jsem z Chebu začala dojíždět do Mariánských Lázní a později nastoupila do práce jako účetní. Ale o knihách jsem snila dál.
Kdy přišel ten zlom? Kdy jste se rozhodla začít si plnit sny?
Přišlo to s věkem, kdy ostatní odcházejí na zasloužený odpočinek. Tehdy jsem si uvědomila, že jestli chci něco v životě změnit, mám možná poslední šanci. Začala jsem se tedy o knihy intenzivně zajímat, konkrétně o jejich vazbu. Bohužel, tahle dovednost se nikde neučí. Leda ve škole. Ale to bych musela zasednout do lavic spolu s patnáctiletými dětmi. Tak jsem vlastně samouk.
Bylo těžké začít?
Bylo. Ale přihlásila jsem se tehdy na kurz japonské vazby, čerpala informace na internetu, sháněla staré knihy a tisky. Oporu jsem našla i v manželovi, který pro mne v jednom z pokojů vytvořil malou dílničku a vybavil ji základními nástroji.
Vzpomenete si na první práci?
Aby ne! Mám ji schovanou. Když se na ni podívám, musím se smát. Je nedokonalá, s chybami, ale mám ji ráda. Je na ní totiž vidět, jaký kus cesty jsem už urazila.
Vaše knížky a bloky často oblékáte do unikátních barevných papírů. Kde je sháníte?
Papíry, ze kterých vyrábím desky, často pocházejí až z první poloviny 19. století. Už se leckdy nedají koupit jinde než v antikvariátech nebo burzách starožitností. Některé mi vozí třeba až z Indie. Často jsou to jen kousky, ze kterých vyrobím jediné desky. Každá kniha, album nebo blok se tak stává originálem.
Vy ale svým výtvorům také dáváte nejrůznější jména.
Právě různobarevný papír určený na desky mne inspiruje k tomu, jak bude nakonec kniha vypadat. A také k tomu, jaké bude mít jméno. Papír jednoduše promnu mezi prsty a čekám, co mi řekne. Často se mi v hlavě vynoří zasunutá vzpomínka nebo obraz. Vznikají tak asociace, podle nichž knihu pojmenuji. A tak jedné říkám třeba Červánky, další se jmenuje Bloudím v duši své, Vpád slunce do krajiny, Erupce nebo třeba Vynořen z hlubin země. Na tuhle knihu jsem papír sama udělala. A vedle jména mi také hned řekl, jakým způsobem mám knihu svázat.
Umíte vytvořit i jednu z nejstarších vazeb, takzvanou koptskou vazbu. Kde vznikla?
Ta pochází ze severní Afriky, kde žili první křesťané, Koptové. A má ohromnou výhodu. Na rozdíl od klasické vazby se tato kniha, i když je nová, nemá snahu sama zavřít. Zůstane rozevřená na vybrané stránce.
Máte před sebou nějakou metu?
Na internetu jsem narazila na obrázek staré knihy, která je vázaná velice zvláštním způsobem. Je to opět jakýsi druh koptské vazby, ale já stále nevím, jak ta kniha vlastně drží pohromadě. V tom mi asi nikdo neporadí, musím na to přijít sama. Je to pro mne objevitelská činnost. Tak s tím se právě teď peru.
Co vám tahle práce přináší?
Pro mne to není jen řemeslo. Fakt, že se mi pod rukama rodí kniha, zápisník, deník nebo fotoalbum či kronika, mi přináší obrovské uspokojení a radost. A také jsem se naučila trpělivosti, která mi chyběla. Jen těch papírů, co jsem špatně nařezala. Proto dnes, než říznu, měřím vše ne dvakrát, ale nejméně třikrát.
Vy ale vedle knih a bloků vyrábíte i nejrůznější přáníčka a pozdravy. Je o ně v dnešní době elektronické pošty ještě zájem?
Jsou lidé, kteří chtějí milému člověku darovat něco od srdce. A tak se ručně psaná přání a pozdravy opět vracejí. Je to mnohem osobnější, než když obdržíte zprávu třeba prostřednictvím e-mailu nebo SMS. Řadě lidí se ale běžná přání v obchodech nelíbí, a tak popisují vlastnoruční výrobky nebo se pídí po originalitě. A to je dobře. Měli bychom psát, protože písmo je tím, co nás odlišuje od opic. Na to, abychom dokázali zmáčknout klávesu, jsme mohli zůstat na stromě.
