Květiny vás provázejí prakticky celým životem. Kdy láska k nim začala?
Nevím, jestli dokážu přesně definovat kdy. Moje babička je z vesnice, takže vždy byla obklopena zahradou. I druhá babička měla zahradu, takže zahradničení má u nás velkou tradici. I moje maminka je vášnivá zahradnice. Jako dítě jsem právě na zahradách trávila spoustu času. Proto celý život vnímám propojení s přírodou. Vesnice pro mě jako pro dítě byla nejvíc. A s tím je spojený vesnický styl života v podobě starání se o zahradu a podobně.
Jak se vám podařilo přenést ten vesnický styl života do města?
Upřímně řečeno to pro mě není úplně jednoduché. Mým snem je ve městě nebýt. To ale bude chtít nějaký čas. A přenést vesnický styl do města? Je to nejspíš tím, že jsem hodně času trávila na zahrádce v kolonii. V Karlových Varech jednu mám a v Kolové pěstuji květiny pro své podnikání.
V něm jste dala před exotickými druhy květin přednost spíš těm, které zdobí tradiční české zahrádky. Proč?
To je dost dlouhý příběh, pokusím se ho co nejvíc zkrátit: pracovala jsem pro neziskovou organizaci. Po devíti letech jsem dospěla do fáze vyhoření. Díky té práci mám ale rozhled, i co se týká sociální sféry. Na mateřské jsem se začala zajímat o květinový průmysl. Přišla jsem na to, že to není jen řekněme květinový sen. Květiny, které jsou k nám dovážené, za sebou mají svůj příběh. Ten začíná třeba v Africe na květinové farmě. Je tam vybudovaná kvůli levné pracovní síle a pěstování tam není tak regulované. Takže chybí regulace, co se týká herbicidů, pesticidů a podobně. Takže logicky při pěstování chemikálie používají. Květiny lépe rostou, nenapadají je škůdci a tak dále. Lidé, kteří na farmách pracují, a to je ten sociální faktor, chemikálie dýchají, takže spousta z nich z toho má různé nemoci.
Byl dokonce natočený dokument o jedné africké farmě, která stála blízko jezera. Vodu z něj majitelé farmy doslova vyplácali na zalévání, takže lidé z vesnice opodál museli pro vodu chodit čtyři kilometry, protože zdroj jezera podnikatelé vydrancovali. No a v Africe vypěstované květiny se pak letadlem transportují na holandskou burzu, odkud je kamiony převážejí do velkoobchodů. To znamená, že řada květin, které si kupujete, má za sebou cestu přes půl světa. Takže není úplně čerstvá. Navíc to, co dáte do vázy, vylučuje nějaké chemikálie, samozřejmě ne v nějakém enormním množství. Koupí takové květiny vlastně podporujete tento způsob podnikání.
Ale asi nic není černobílé...
Samozřejmě. Už se v rozvojových zemích budují i fair trade farmy. Sama jsem v Africe v době práce pro neziskovou organizaci žila a vím, jak to tam funguje s úplatky a podobně. Představa fair trade farmy, kde všechno skvěle funguje, je mírně naivní. Ale určitě takové existují, nicméně se to pak odráží na ceně květin. Nejsou to ty, které si v květinářství koupíte za pár korun.
To pro mě byl důležitý impuls. Když jsem začala problematiku zkoumat, přišla jsem na to, že v Česku byla obrovská tradice květinových farem. Náš trh jsme zvládli pokrýt skoro sami. Druhá světová válka to přerušila a zbytek dokončil komunismus. Takže tradice tady je. Dokážeme vypěstovat obrovské množství různých druhů květin. Myslím si, že ty dovážené bychom ani nepotřebovali. Pravda, museli bychom oželet ty skutečně exotické, ale i tak se u nás dají dělat kouzla.
Říkáte, že každá květina, kterou uvážete, má příběh. Je to dané tím, že ji znáte od semínka?
Přesně tak to je. Z velké části vážu květiny z těch, které sama vypěstuji. Samozřejmě, že pokud jsou nějaké velké akce, spolupracuji s různými lokálními dodavateli či květinovými nadšenci v okolí. Jsou totiž akce, které svoji zahradou nedokážu pokrýt. A příběh je přesně tohle. Buď je to květina, kterou skutečně znám od semínka, nebo je od konkrétního dodavatele, s nímž mám blízký vztah. Proto říkám, že za každou květinou je příběh.
Předpokládám, že podmínkou je, aby tyto květiny byly pěstované v souladu s přírodou.
Přesně tak.
Pomyslela jste někdy v minulosti, že se květiny stanou předmětem vašeho podnikání?
Upřímně řečeno ne. Musím za to poděkovat sociálním sítím. Začala jsem na instagramu, díky kterému jsem zjistila, že poptávka je, že to lidé chtějí. Že je začíná zajímat, odkud květiny jsou, kdo je vypěstoval a tak. Pak mi neskutečně pomohla startupová soutěž jednoho z poskytovatelů služeb mobilních telefonů. Vyhrála jsem první místo za Karlovarský kraj a součástí ceny byl i balíček podpory. Ale i přesto jsem si nikdy nedokázala představit, že s květinami spojím svůj profesní život.
Dokázala byste si dnes představit život bez květin?
Asi ne.
Máte vizi, kam vaše podnikání tlačit, jak ho dál rozvíjet?
Sním o mnohem větší květinové farmě. A nadsen je, abychom ve spolupráci s ostatními dokázali vyměnit květiny z dovozu za ty české. A možná, že v tomto ohledu nejsem daleko od pravdy. Květinových farem přibývá, za což jsem neskutečně ráda. Určitě tak nejsem první, kdo s podobnou ideou přišel. Trh s květinami je obrovský a farem se uživí hodně.
Jaká je vaše nejoblíbenější květina?
Asi jiřina. Samozřejmě je pěstuji.
Mluvila jste o větší farmě. Jak velká je vaše současná?
Ta zahrádka, jak tomu říkám, má okolo tisíce metrů čtverečných.
To je pořádná zahrádka!
Samozřejmě ne všechny plochy jsou pokryté květinami. V jednom člověku se to nedá. Lidé si často představují, že jsem éterická víla, která si někde hraje s kytičkami. Já jsem ale většinu času od bláta, v teplácích, mám špinavé a udřené ruce, protože stále někde něco tahám nebo kopu.
Takže vaše živnost je one woman show?
Přesně tak.
Vše si děláte sama? To klobouk dolů!
Už toho začíná být hodně, takže klobouk dolů není na místě.
Počítáte tedy s tím, že se z živnostnice stane regulérní podnikatelka, třeba jednatelka s.r.o.?
Tu formu ještě nevím. Ale jak jsem šmrncnutá sociální sférou, mám ambice sociálního podniku. Ráda bych do něj zapojila třeba postižené lidi nebo ty ze sociálně vyloučených lokalit. Ráda bych touto cestou šla.
Když jsme domlouvali tento rozhovor, říkala jste, že fotografie mezi květinami půjde udělat jen těžko, protože všechny pomrzly. Znamená to, že je váš byznys sezonní?
V České republice nejsou podmínky pro celoroční pěstování květin formou, pro kterou jsem se rozhodla já. Zákazníkům se ale na podzim a v zimě snažím nabídnout alternativu v podobě zimních kytic. Je to mix třeba sušených květin a toho, co zrovna v přírodě je. Podzim je hodně barevný, nabízí spoustu plodů jako šípky či trnky. A to také vytváří hezkou kytici, která navíc ve váze vydrží i tři týdny. Je to prostě jiný styl, ale myslím, že stejně líbivý.
Máte už okruh řekněme stálých klientů?
Mám. Nabízím například takzvané květinové předplatné. Někdo si třeba předplatí květiny na rok, a já mu týden co týden dovážím do kanceláře nové. Mám jednu kavárnu v Karlových Varech, kterou zdobím každý týden.
Já jako chlap k vám mohu přijít pro klasickou žehličku?
Žehličku?
Myslím květinu, kterou muži žehlí průšvihy.
(Smích) Určitě můžete. Ale je fér ozvat se třeba den nebo dva předem. Už z konceptu udržitelnosti nemám květiny na skladě. Takže kytice vytvářím na základě objednávek, proto je lepší ozvat se trochu dřív. Musím dojet na zahradu, dovézt kytku a uvázat ji. Není to tak, že sáhnu do skladu.
