„Není to nic zvláštního, žádné velké umění. Tuto tvůrčí metodu nazývám rekreačním realismem,“ říká o své tvorbě autor.
Jeho výstavu s názvem Diptychy – Mezi nebem a zemí v Art Centru chebské Galerie 4 je možné navštívit až do 2. dubna.
Ladislav Šolc
|
Jsou to tedy, jestli tomu dobře rozumím, dvojice fotografií?
Ano. A ze všeho nejvíc mě zajímá spojení těch dvou fotografií s textem. Vzpomínám si, že když jsem v 80. letech pracoval jako redaktor exkluzivního mezinárodního čtvrtletníku Revue Fotografie, tak se kvalita a uměleckost či výtvarnost obrazu posuzovala hlavně podle toho, jestli fotografie sama o sobě něco sděluje. Nejlepší popisek byl žádný nebo Bez názvu. Žvanivý směl obsahovat tak do pěti slov maximálně. Tehdy jsem se také seznámil s komentovanými fotografiemi Bohdana Holomíčka a Duana Michalse, později pak se subjektivním dokumentem písničkáře, fotografa a později rozhlasového komentátora Ivana Hoffmana. Také můj kamarád Miroslav Hucek, zakládající fotograf legendárního Mladého světa, nekompromisně hlásal, že fotografie bez popisku nemá smysl. Zamiloval jsem si fotografii s textem. Poprvé jsem pak ve větším rozsahu tuto vášeň naplnil počátkem 90. let na chebských dokumentaristických dílnách. Každou fotografii jsem doprovázel dokonce několikavětým popiskem. A lidé to přijali.
Jak tedy vznikla myšlenka spojit dvě fotografie a vytvořit diptych?
Poprvé mě to napadlo ještě jako puberťáka. Skutečně. V rohovém domečku před chebským hradem seděla v přízemním okně černá kočka. Byla tam vyložená jak velikonoční beránek. Žlutozelené oči mě hypnotizovaly. Cvaknul jsem ji. Ona otráveně otočila hlavu do místnosti a já exponoval podruhé. Dodnes mám v živé paměti, jak mi blesklo hlavou – dvojice fotek, to je ono! Pak jsem na to zapomněl a ta myšlenka se znovu vynořila až po více než čtvrt století. To jsem ale měl už jasno v tom, že dvojice fotografií propojím nejen výmluvným titulkem, ale každou zvlášť také doprovodím malým příběhem. Někdy se zajímavou informací, jindy nějakou fantazií, něčím lyrickým či humorným. Tvůrčí metoda rekreačního realismu je velmi liberální a umožňuje autorovi vlastně cokoliv.
Cokoliv? Žádná pravidla, žádný styl, žádná omezení?
V mojí nátuře je jít proti proudu. Celý život se snažím, aby to tak nebylo, ale nedaří se mi to. Jako fotografický mazák to už neřeším. Manifest rekreačního realismu, který vznikl v roce 2010, je proklamací zcela volné fotografické tvorby, ničím neomezené, veskrze odpočivné, tedy rekreační, přinášející radost svému autorovi, stejně jako divákům. A protože řada „realismů“ je zvlášť bizarní a nezřídka i protichůdná, od kritického či venkovského, přes surrealismus a socialistický realismus až k hyperrealismu, neodolal jsem a tu řadu ještě trošku rozhojnil. Paradoxně se tahle hříčka v posledních letech vrchovatě naplnila na sociálních sítích, kde byl navíc rehabilitován můj milovaný popisek, který třeba na Facebooku přerůstá v košaté diskuse k fotografiím. Někdy je pak těžké určit, jestli šlo autorům více o fotografii, nebo o text.
Váš soubor diptychů má i podtitul – Mezi nebem a zemí. Proč přesně?
Ten název také vznikl zcela banálně. Odjakživa fotografuji větve proti obloze. Jak se spojují a proplétají, vlní se ve větru nebo zakrývají slunce, hejna ptáků či letadlo. Jednoho dne jsem ale tenhle prostinký motiv tematizoval. Čeština je na tohle báječná. Mezi nebem a zemí najdeme ramena obřího jeřábu, ale vlastně my všichni tam žijeme svoje osudy. A také to označuje cosi fantazijního, neukončeného, nevysvětlitelného, něco „s otevřeným koncem“. Já k tomu často přiřazuji také bizarní motivy a paradoxní souvislosti mezi oběma fotografiemi v diptychu.
Na výstavě prý chystáte pro Chebany nějaké překvapení. Můžete ho alespoň trochu poodhalit?
Nevím, zda to nazvat překvapením, ale vybral jsem z oněch asi 150 mých „týnejdžrovských“ chebských fotografických pokusů část toho nejlepšího a přiřadil k výstavě. Doslova se nabízela možnost instalace fotografií na moje oblíbené rudé šňůry mezi nádhernými barokními sloupy. Myslím, že příznivci Chebu ze 70. let si přijdou na své.
