Jak jste se v Sokolově po prvních měsících zabydlel?
Stále pendluji mezi Sokolovem, Mariánskými Lázněmi a Prahou. Takže s kolegou Klimešem pravidelně cestujeme, ale pracovně jsme se tu zabydleli. Vybavení je tu shodné jako v jiných nemocnicích.
Nastoupil jste v září a hned vzápětí se přebíralo zrekonstruované oddělení. To musel být dobrý začátek, že?
Dělala se rekonstrukce hlavně šestinedělí, tedy místa, kde rodičky tráví čas po porodu. Musím říct, že je oddělení opravdu krásné, funkční a moderní. Nabízíme maximálně dvojlůžkové pokoje i jeden rodinný, což je taková specialita, kdy mohou být s rodičkou v nemocnici její nejbližší.
Mluvíte o rodinném pokoji. Dříve to bylo něco extra, ale dnes se to už pomalu zabydluje v nemocnicích. Je to podle vás důležité?
Rád říkám, že je dobré, když se z nadstandardu stává standard. Je to správné, nemůže se vyvíjet jen lékařská péče, technika, ale i přístup k samotným pacientům. Toto prostředí už trochu připomíná rodinnou atmosféru. Kdyby těchto pokojů bylo více, možná se zmenší počet domácích porodů, kterým my lékaři příliš neholdujeme.
František Černý
|
Co si o nich myslíte konkrétně vy sám?
Ze strany lékařů opravdu nemají velkou podporu. Jednak na to není ani legislativa, ale ani nejsou podmínky od pojišťoven. I kdyby šlo o fyziologický porod, tak ten se vyhodnocuje až po několika dnech. Domácím porodům opravdu neholduji.
Jak to bylo s počty lůžek na porodnických odděleních dříve?
Ještě před několika lety zde byly čtyř i šestilůžkové pokoje. Když jsem jako medik chodil na Bulovku, tak bylo na jednom pokoji i 21 lůžek.
Jak vnímají moderní prostory a techniku, kterou máte k dispozici, rodičky z regionu?
Musím říct, že od září cítíme nárůst porodů a zvyšuje se i počet mimosokolovských rodiček. Často tak pečujeme o pacientky z různých částí regionu.
Mluvili jsme o komfortu, ale co vybavení, jakou ono ušlo cestu za ty roky?
Technika a vybavení nemocnic je na úrovni západních států. Vše šlo rychle a kvalitně dopředu. Nedá se to vůbec srovnat se situací před 20 - 30 lety. Jezdím pravidelně za synem do Austrálie a jeho manželka je také lékařkou, takže mohu opravdu říci, že jsme na tom jako jinde ve světě. I díky technice se změnila filozofie operací, především cestou endoskopie či laparoskopií, což je výhoda v tom, že pooperační období v nemocnici se výrazně zkracuje. Dříve ženy zůstávaly po těchto operacích na oddělení až 10 dní, dnes je maximum pět dní.
Nedávno byl mezinárodní den nedonošených dětí, takže i v tomto technika postoupila?
Začínal jsem v roce 1980 a pamatuji si rodičku se čtyřčaty. Převáželi jsme ji do Prahy jako předčasný porod, a bohužel to nedopadlo dobře. Nemůžu říct, že by dnes ty děti měly stoprocentní šanci na přežití, ale vysokou šanci na přežití zcela jistě. Jsou děti, které se rodí ve 24. nebo 25. týdnu, mají 300 až 400 gramů a my je můžeme zachránit. Což před třiceti lety nebylo reálné.
A jak vidíte budoucnost techniky ve zdravotnictví?
Když budu mluvit o operacích, tak určitě robotická pomoc. Jejich velkou výhodou je to, že operatér, který bude robotickou ruku ovládat, nemusí být vůbec v místnosti, natož na stejném kontinentu. Do budoucna tak podle mého nebude výjimkou, když například lékař z USA bude ovládat zdravotního robota při operaci například v Praze.
Hodně se toho zlepšilo, ale existuje i něco, co se naopak moc nedaří?
Svým způsobem liberalizace a demokracie zasáhla do zdravotnictví. Není výjimkou, kdy se pacient ‚postaví‘ a něco chce. Přitom z naší strany je to komplikované a leckdy i nebezpečné. Opravdu nás občas stavějí do těžké role.
Za ty roky se změnilo mnoho, počítám, že i účast tatínků u porodů je běžná věc.
Už to opravdu bereme jako samozřejmost. Dnes už toto nikoho nepřekvapí, naopak už se najdou i pracoviště, kde nechají otce přihlížet na sekčním sále, to znamená tam, kde se dělá císařský řez. Vše záleží na nich, každý to ale nezvládne.
Asi se vás na to každý ptá, ale nemáte s otci u porodu nějakou veselou historku?
Bohužel, nemám, ale dáváme si vždy pozor, aby se otci neudělalo zle. Naopak my jsme často i rádi, že tam někdo pro rodičku je, neboť je to velká psychická pomoc.
Změnilo se ve vaší profesi kromě techniky a přístupu ještě něco dalšího?
Rodí daleko starší rodičky. Nyní je největší procento maminek ve věku 30 až 35 let. Tím pádem se nám zvyšují i patologie, neboť s vyšším věkem přichází větší zdravotní komplikace. Tím pádem musíme provádět více císařských řezů i u prvorodiček. Dříve v menších nemocnicích dosahoval počet těchto operací do 10 procent. Dnes je to už téměř 25 procent. Kliniky mají dokonce i třicet.
Když jste začínal, tak to tak asi nebylo.
V mých lékařských začátcích, když přišla 25letá rodička, tak jsme jí do papírů napsali starší prvorodička. Nyní už tam nepíšeme raději nic.
Nevím, jestli si vedete statistiky, ale dalo by se říct, kolik dětí jste přivedl na svět?
Můj odhad je něco mezi deseti až patnácti tisíci dětí. Je fakt, že čím je člověk starší a postupuje hierarchií, tak moc na porodní sály nechodí či případně jen dozoruje své mladší kolegy.
Když o tom mluvíte, je mezi mladými lékaři zájem o váš obor?
Není. A nedivím se. Na české porodnice překvapivě nastupuje více zahraničních lékařů než těch našich.
Čím to je?
Tento obor je nesmírně rizikový. Podle mě i statistik je druhý nejnebezpečnější hned po chirurgii. Dalším faktorem je i to, že je porodnice druhým oddělením v rámci většiny nemocnic, co se týče stěžování pacientů. V očích veřejnosti je totiž stále to, že jakákoliv chyba v porodnici je chybou zdravotníků. I v současné době se může stát, že dítě, ale i rodička mohou při porodu utrpět nějaké poranění s lehčími nebo těžšími následky. I na to může být dneska medicína krátká. A to nemluvím o malých nemocnicích, ale i o velkých renovovaných klinikách.
