Během svého patnáctiletého působení zažila v Macíku neuvěřitelný odchyt kozí rodinky, které dělali garde dva ochočení jeleni. Kromě záchytné stanice pro stará a handicapovaná zvířata má na starost ještě Macíkův obchod v Ostrově.
Jak jste se vůbec dostala k Macíkovi?
Založila jsem ho v roce 2002. Už roky předtím jsem já i má rodina pečovala o zvířata. Tak jsme založili spolek jako pobočku Pardubického Macíka. To je také důvod, proč se jmenujeme Macík. A pak už to bylo tak známé, že nám jméno zůstalo. I když je pravda, že nám to dělá trošku problémy, protože si lidé myslí že jsme kočičí útulek, což nejsme.
Jaká zvířata vám lidé mohou nosit do záchytné stanice?
Nošení nevidíme úplně rádi, protože třeba u volně žijících zvířat je vždycky nutná konzultace. To aby lidé nesebrali zajíčka nebo srnče mamince v lese. Na taková zvířata se totiž nesmí sahat. Nejprve nám musejí zavolat, zeptat se.
Hana Šimková
|
Děláte nějaké přednášky?
Přednášky děláme, ale teď máme spíš výstavu fotografií, které byla v krajské knihovně, na krajském úřadě a také v obchodním centru Varyáda. Ta vysvětluje propojení našich projektů, záchranné stanice s naučnou stezkou o koních s útulkem a odchytovou službou. Je to ekologický projekt údržby krajiny. Zvířata odchycená a uzdravená se z části dávají právě na prostoru, který zabírá plochu mezi Vykmanovem, Horním Žďárem a Jižní Jámou o rozloze sto hektarů.
Měli jste v Macíku nějakou kuriozitu, jako je prasátko Punťa?
Punťa ani není taková kuriozita. Je to už třetí prasátko, které za ty roky máme. Do několika týdnů k nám dorazí další, Boženka. Prasátka si lidi pořizovali, protože to byla jeden čas módní vlna, ale pak zjistili, jak náročné je mít prase v bytě. Byť je čistotné, tak má jiná specifika. Takže se jich kvapem zbavovali. Ale z těch odchytů byl kuriózní jeden v Hroznětíně, kde se pohybovala skupina kůzle s kozou, kozlem a dvěma jeleny. Museli jsme je odchytit. Pak se pro ně hledalo umístění, protože jelen je velmi složité zvíře. Pak jsme se dozvěděli, že si je někdo ochočil. Ten dotyčný přišel o pozemek, kde je měl, a tak je vypustil. No a oni potom chodili po Hroznětíně a žebrali suchý chleba.
Tuhle skupinku máte také u sebe ve výběhu?
Kdepak. Tyhle jsme předávali do záchranné stanice v Tachově. Jelen vyžaduje velký výběh a složité bezpečnostní opatření, protože může být velmi nebezpečný, i když se ochočí stejně jako srnec.
Prasátko Punťa mělo štěstí, neskončí na talíři (1. 6. 2018)
3. června 2018 |
Máte v Macíku nějaké nástupce?
Něco se rýsuje. Máme teď vedoucí záchranné stanice volně žijících živočichů, slečnu Matyldu. Takže tam nějaká nová nástupní generace je. Ale je i hodně naivních lidí, kteří chtějí pomáhat zvířatům, a když si to vyzkoušejí, tak po prvních dvou dnech utíkají a už s tím nechtějí mít nic společného.
Co vaše práce obnáší?
Je to práce, která se rovná práci záchranářů nebo dispečerovi letového provozu. Je to neskutečný stres s tím jediným rozdílem, že ti jdou po práci domů. Ale vy děláte šestnáct hodin denně a máte v noci telefon u hlavy a nemáte v roce ani jeden den volno. A teď, když jsme velký spolek, tak mi zazvoní telefon třeba i stokrát za den. Musím vyřešit spoustu věcí. Od sehnání peněz po účetnictví, propagaci stránek, úklid výkalů, odchyty, práci se zvířaty konče ošetřením nemocných zvířat. A všechno je to na vaši zodpovědnost. A když se vám to nepovede, tak máte najednou spoustu zvířat a nemáme peníze. Stres je opravdu tak velký, že když si to někdo zkusí, tak většinou nechce. Já vždycky říkám, že prvních tisíc koček je nejhorších. Kdo to vydrží, může pak dělat dál.
Co všechno Macík dělá?
Naším cílem od samého začátku bylo pomáhat všem zvířatům bez rozdílu. I když to nebylo úplně realizovatelné, protože jsme se museli vyvíjet postupně, získat prostory, postavit voliéry. A to všechno trvalo spoustu let. Nedělat mezi zvířaty rozdíly, to znamená umět, a tudíž mít dovoleno pomoci jakémukoliv zvířeti s výjimkou zvířat, jako je rys, medvěd nebo vlk. Kromě nich jsme schopni pomoci ať po stránce odchytu, karantén, veterinárního zabezpečení a chovu. Pokud by se někde objevila týraná kráva, tak jsme schopni ji odchytit, připravit, zajistit pro ni karanténu z hlediska státní veterinární správy, zajistit všechny doklady a potom ji ubytovat. O takovou krávu jsme schopni se postarat až do jejího konce.
Jak je to s kočkami a psy?
Zvířata bereme po nějakém uvážení, aby odpovídala našemu zaměření, tedy tomu, že jsme domov pro stará a nemocná zvířata na dožití. Ale protože jsme správci městského útulku Betty v Ostrově, tak jdou tato zvířata automaticky tam. Pokud nějaký pes nemá absolutně šanci na umístění, nezvládá to a je příliš starý, tak až pak odchází natrvalo do Žďáru. Co se týče koček, u nich je situace celorepublikově složitá. Tam je to hlavně kastrační program a akutní případy z Ostrova.
Máte nějaké plány do budoucna, kam chcete směřovat Macíka?
V tomto roce se nám například podařilo vyměnit dva vozy. Jeden jsme dostali od Karlovarského kraje, to je ta sanitka. A druhý jsme pořizovali nový, protože původní vůz má už skoro dvacet let a byl absolutně nepoužitelný. Na každý rok máme naplánovanou nějakou akci. Budou to například nové výběhy nebo nové cedule na naučné stezky. Takže spíš obnova a vylepšování.
Jak vám při vaší činnosti pomůže darovaná sanitka od kraje?
Hodně. Uvnitř je velký prostor a teď v ní vozíme spoustu materiálu, který přepravíme najednou. Zatímco s tím starým malým autem, jsme museli jet třeba třikrát. Dostali jsme nedávno stelivo a další dary, které jsme mohli odvézt. A pak nám pomáhá v kastračních programech koček, kdy se nakládá hodně kočičích přepravek a zvířat najednou. Navíc je tam určité zázemí.
O kolik zvířat se teď staráte?
Počet se každým dnem mění. Někteří živočichové jsou tu dva dny a pak se vracejí zpět do přírody. Je to takový koloběh, takže je to stále kolem těch 350 zvířat.
Jak je to s dobrovolníky?
Samozřejmě je hledáme. Ale musejí se smířit s tím, že práce je náročná a vyžaduje spoustu zkušeností. První rok se jenom učíte. A není to o ježdění na koni, jak si lidé myslí.
Co vás naplňuje a baví na této práci?
Myslím si, že člověk to má předem určené. Tak, jako někdo dělá jinou práci a celý život ho to k té práci směřovalo, mě to směrovalo sem. Někdy toho mám plné zuby, a někdy z toho mám radost. Nedokážu si představit, že bych dělala něco jiného. Mám možnosti dělat jinou práci, často dostávám nabídky na zajímavou a finančně dobře ohodnocenou práci, ale stejně budu radši dělat zadarmo pro Macík, než bych dělala něco jiného, co by mě tolik nenaplňovalo.
