S touto rolí se mu prý splnil i dávný dětský sen - zahrát si v divadle, kolem něhož procházel jakožto čtrnáctiletý kluk cestou za herci, kteří mu pomáhali s přípravou na hereckou konzervatoř.
Jak vzpomínáte na svoje dětství v Karlových Varech?
Vzpomínám rád. Moje maminka byla učitelka na Střední pedagogické škole a tatínek dělal ředitele v Puppu. To všechno se velmi ostře promítalo do celého mého dětství. Máma zpívala v Karlovarském pěveckém sboru, tak jsme často chodili na jejich koncerty, pravidelně jsme jezdili poslechnout si Karlovarský symfonický orchestr, měli jsme předplatné do divadla. Také jsem celé svoje dětství jezdil do ostrovského dramaťáku.
Aleš HámaNarodil se 6. května 1973 v Karlových Varech. V roce 1988 nastoupil na hudebně-dramatické oddělení Pražské konzervatoře, kde studoval mimo jiné s Jakubem Wehrenbergem, Adélou Gondíkovou, Terezou Pergnerovou nebo Kateřinou Hrachovcovou. Ještě při studiích nastoupil do angažmá do divadla v Kladně. To později přerušil a na dva roky se vydal do Ameriky, kde studoval angličtinu, živil se hlídáním dětí, muzikou, divadlem a hodně cestoval. Po návratu do Čech spoluzaložil skupinu Hamleti, se kterou hraje dodnes, a nastoupil také jako moderátor do rádia Frekvence 1. Zhruba od roku 2000 jej bylo možné začít vídat v českých muzikálech – první byla Pomáda, následovali Rebelové, Tři mušketýři, Producenti, Limonádový Joe a mnoho dalších. Televizním moderováním začal ve Snídani s Novou a pak už to šlo dle jeho slov ráz na ráz. Je ženatý a má dva syny. |
Proč zrovna do Ostrova?
Protože v Ostrově byl, a stále je, vyhlášený dramaťák. Ne, že by ve Varech nebyl, ale ten ostrovský měl výbornou pověst. Tenkrát tam zrovna končila Soňa Pavelková a přebírala to po ní Irena Konývková. Ten soubor sbíral spousty cen a celkově to skvěle fungovalo. Do toho jsem ještě chodil do pěveckého sboru k Elišce Pospíchalové a bylo to všechno takové tvůrčí. Mezitím jsem ještě k tomu trávil volné chvíle v Puppu, který mi tou dobou voněl věcmi, které jinde nebyly normálně dostupné, a všude parkovala cizí pěkná auta... To se mi moc líbilo.
Takže už někdy touhle dobou se začala profilovat vaše budoucí kariéra?
Myslím že jo. Postupně jsem začal vystupovat nejenom s dramaťákem – recitoval jsem například v Ostrově na svatbách a vítání občánků. I když, pamatuji si jednu historku... Přišel za mnou pán a říká: „Vy tu přednášíte na těch svatbách? Víte, mně se vdává dcera...“ A já říkám: „Výborně, to tady mám dvě básničky...“ A on říká: „Víte, ale vy jste mě nepochopil - tady máte stovku a dejte si teď pauzu.“
Hrával jste také v karlovarském divadelním souboru D3...
Ano, moji kamarádi z dramaťáku začali hrát v Déčku, tak jsem se k nim přidal. Tou dobou ještě úplně úžasně fungoval takzvaný Český svaz divadelních ochotníků, který pro nás pořádal různé semináře, což bylo nesmírně inspirující a přínosné. Takhle jsem se dostal například k workshopu jevištní řeči, který mě dost motivoval k tomu zlepšovat se v mluvě a vzdělávat v rétorice, což mě hrozně bavilo.
Pomohlo vám tohle všechno při přijímacích zkouškách na hereckou školu?
Myslím, že právě díky tomu všemu mě pak v patnácti na tu konzervatoř vzali. Obrovský vliv na mě měla také ještě Hanka Franková, která mě připravovala na zkoušky. Pamatuji si, jak jsem vždycky chodil městem k ní domů a cestou jsem míjel městské divadlo a říkal jsem si, že kdyby mě vzali na tu konzervatoř, tak bych tam jednou mohl hrát. Paradoxně se to splnilo až teď s rolí Karla IV. Já v tom divadle samozřejmě několikrát hrál jako host, ale až nyní jsem tam pod hlavičkou souboru Karlovarského divadla.
S jakými pocity se sem nyní vracíte?
Je zvláštní, že čím je člověk starší, tím radši se sem vrací. Karlovy Vary pro mě nejsou jenom městem, kde jsem se narodil. Například je pro mě naprosto podstatné jejich okolí, které mám neuvěřitelně proježděné skrz na skrz. V Krušných horách máme chalupu, kde jsem trávil veškerý svůj volný čas, a do dneška tam jezdím hrozně rád. Taky mě tu moc baví ta vodácká stránka věci, všude možně jsem chodil na ryby nebo jezdil divokou vodu. Dřív měly Krušné hory podle mě ne úplně hezkou pověst a nikdo sem moc nejezdil. To se teď už sice zlepšilo, ale pořád sem nejezdí takové davy jako na Šumavu nebo do Krkonoš, a já si to tu hrozně užívám. Krušné hory podle mě opravdu dostávají svému názvu. Když jedu domů a sjíždím kopec od Žlutic, tak většinou vidím, jak nad Vary sedí ta černá deka. Ale myslím, že díky tomu tady možná lidé k sobě mají blíž. Je tu krušno a musí si pomáhat.
Kdy vám došlo, že se sem po škole pravděpodobně už natrvalo nevrátíte?
Došlo mi to relativně záhy. Tak nějak jsem si začal uvědomovat, že pracovní příležitosti budou spíše v Praze. Nicméně se paradoxně do Varů za prací vracím docela často. Nejen, že tu teď hraji v divadle, ale mívám tu dost moderátorských akcí, ať už během festivalu nebo v plesové sezoně. Také tu mám plno přátel, za kterými sem jezdím. V poslední době se navíc kromě rybaření věnuji také myslivosti a mám tu spoustu známých, kteří se mnou do toho lesa chodí. Je to taky skvělá příležitost pobýt se svými dětmi nějaký čas v přírodě a oni jsou zase ještě navíc u dědečka a u babičky – všechno nám to dohromady nějak ladí.
Když vám tedy byla nabídnuta role Karla IV., neváhal jste?
Já jsem byl rozhodnutý, už když mi to poprvé Jirka Seydler říkal. Samozřejmě jsem čekal, až si ještě přečtu text, ale splnila se mi tím vlastně část nějakého snu a také jsem považoval za správné splatit profesní dluh městu – měl jsem tolik možností se tady angažovat jako dítě, tak jsem mu chtěl v dospělosti nějak vrátit něco, co jsem si odtud odnesl.
Co si myslíte o současné kultuře v Karlových Varech?
Oddělil bych kulturu a divadlo. Já si myslím, že kultura ve Varech je a že se tu dá najít dost společenského vyžití, tak jako v jakémkoliv jiném krajském městě. Lepší je to samozřejmě přes léto, kdy se těch věcí může dít víc, protože se dějí i venku. Druhá věc je ale to divadlo. V minulosti se stala strašlivá chyba, když byl rozpuštěn stálý soubor. To, že ho Vary nemají, je ostuda. Velká poklona všem, kteří ve Varech zůstali a snažili se divadlo nějakým způsobem vzkřísit a táhnout dopředu, jako je například právě Hanka Franková či Lucka Domesová a mnoho dalších. Ta chyba se bude spravovat dalších deset let – jestli se ji tedy vůbec kdy podaří spravit. Lidé si totiž díky tomu bohužel odvykli chodit do divadla, odvykli si kupovat předplatné, chybí tu klub mladého diváka. Vše ohledně divadelní kultury se tady musí budovat od začátku. Daleko lehčí je něco takového zničit, než-li se to snažit vybudovat. Což je právě současná mravenčí práce pro nynějšího uměleckého šéfa Jirku Seydlera - má můj obdiv, že se do toho pustil. I to byl jeden z důvodů, proč jsem bez váhání na Karla IV. kývl. Říkal sem si, že můžu tím svým provařeným obličejem ukázat, že tady hraju rád. Chodit pravidelně do divadla má svůj význam, je to součástí běžné kultury. Kulturou se dá mnoho dohnat například i ve vzdělání, pro děti celkově je velmi podstatná. A právě divadlo je neuvěřitelně důležitý kámen celé kulturní mozaiky.
Je něco, co byste vzkázal divákům, kteří se na vás vydají do divadla a narazí zrovna na vaši alternaci, Martina Jurajdu?
Že i s ním je to výborné. Martin je můj kolega, se kterým jsme tu roli nazkoušeli napůl. A díky tomu to vůbec bylo možné, protože jsem měl a mám poměrně dost práce. Martin má docela dost příležitostí, aby si zahrál, nicméně třeba po premiéře to nehrál několik měsíců a teď se to snažíme dávat tak fifty-fifty. Myslím si, že všechny může jen příjemně překvapit, protože je to moc šikovný herec.
