Můžete popsat, co se vám stalo?
Stalo se mi to 2. srpna 2009, když jsem se šel vykoupat do lomu u Karlových Varů. Nehodu jsem měl při rozběhu do vody, kam jsem chtěl skočit namáčecí šipku. Do toho ale připlavali nějací lidé, a protože jsem jim nechtěl skočit na hlavu, zamířil jsem trochu do strany. Nečekal jsem ale, že tam bude málo vody. Vlítl jsem celou vahou 94 kilo na hlavu do nějakých 30 – 40 centimetrů vody. A praskl mi krční obratel C5. Hned ve vodě jsem tedy kompletně ochrnul. Jen jsem viděl a mohl jsem dýchat. Jenomže jsem byl zrovna hlavou dolů, takže jsem se topil, což si bohužel celé pamatuji. Připadalo mi to jako strašně dlouho. Viděl jsem, jak to bývá ve filmech, to světlo na konci tunelu. Už jsem čekal konec, ale v tu chvíli mě vylovil kamarád.
Takže to nebyla taková ta klasická mladická nerozvážnost, kdy někdo skáče v místech, kde to vůbec nezná?
Ne. Paradoxně mamka měla známého, který právě při skoku do vody zemřel. Takže mi celý život kladla na srdce, abych nikdy nikde neskákal. A já opravdu nikdy neskákal tam, kde to neznám. To, co jsem udělal před deseti lety, podle mého dělají úplně všichni. Nebyla to tedy ani mladická nerozvážnost, ani se to nestalo pod vlivem alkoholu, protože jsem dvě hodiny nato měl nastoupit na noční službu.
Pavel Kovář34 let
|
Během sekundy se vám život obrátil úplně naruby. Jak jste se s tím srovnával?
Všechno mělo rychlý spád. Ze začátku bylo tolik změn, tolik starostí, že jsem si ani pořádně neuvědomoval, co se děje. Věděl jsem, že nechodím. To byl prvotní vjem. Ale ve finále je to oproti všem ostatním starostem v podstatě to nejmenší. Díky bohu mám kolem sebe skvělou rodinu a spoustu kamarádů. Hodně pomohlo i to, že jsem založením lehký flegmatik a optimista. Během prvního nejtěžšího týdne, kdy jsem ležel v Plzni na Lochotíně, jsme si uvědomili, že bude potřeba máknout.
Věděl jste od počátku, že váš stav je definitivní, nebo vám lékaři dávali nějakou naději?
Doktor mi natvrdo řekl, že pokud budu hýbat hlavou a zvednu ramena, bude to velké vítězství. Zázrak.
Dnes jste ale relativně pohyblivý. Je to pevnou vůlí, dobrou rehabilitací nebo tím, že jako sportovec jste chtěl dokázat, že to jde?
Asi všechno dohromady. Nemám úplně přerušenou míchu. Jen mi na ni zatlačil odštěpek kosti a jestli jsem to dobře pochopil, udělal na ní nějakou jizvu, a ta je příčinou mého ochrnutí. Díky operaci se podařilo odstranit tlak na míchu, ale celkově to dopadlo tak, jak to dopadlo. Takže za svůj současný stav vděčím tomu, že některé kanály míchy fungují, za druhé od začátku denně trénuji, posiluji, protahuji se, mám spousty fyzioterapie. Hlavní je nezdávat to.
Kdy jste si řekl, že budete znovu sportovat?
Měl jsem to v hlavě od samého počátku, protože sport miluju. Od dětství jsem plaval, běhal, jezdil na kole i na lyžích. Hrál jsem basketbal, dá se říct na nejvyšší amatérské úrovni. Proto jsem si říkal, že bych se chtěl k nějakému sportu vrátit. Ale netušil jsem, jaké možnosti sportu na vozíku jsou. Ze začátku jsem měl starosti už jenom s tím, abych se na něm naučil sedět, protože mi nefunguje stabilita trupu. Takže sport v tu chvíli nebyl úplně to hlavní. Byl jsem rád, že zvednu ruce a najím se. O návratu ke sportu jsem proto začal uvažovat asi čtyři roky po úraze.
Hned padla volba na handbike?
Měl jsem víc možností. Jednou byla obdoba petanque pro vozíčkáře. Existuje také takzvané kvadruragby, ale to je sport, který se mi kvůli agresivitě moc nelíbí. Nabízí se i paralukostřelba pro kvadruplegiky, hod kuželkou a právě handbike. Připadlo mi, že fyzicky nejtěžší je handbike. A já se potřeboval dostat do přírody, takže jsem spojil příjemné s užitečným. Miluju dřinu a miluju přírodu. Takže handbike byla jasná volba.
Začínal jste spíš rekreačně nebo hned sportovně?
Začal jsem rekreačně, ale s tím, že v mé rodině je profesionální cyklista Roman Kreuziger. Je to můj švagr. Takže jsem si říkal, že uvidím, jestli to vůbec půjde. Ale vidina soutěživosti ve mně vždy byla. Proto jsem si chtěl vyzkoušet kolo s tím, že uvidím, co z toho bude. A teď jsem ve stadiu, kdy na handbike závodím, letos jsem se dostal na první Světový pohár do Belgie. Každý sportovec se chce dostat na tu největší akci, takže i já bych se rád probojoval na mistrovství světa či paralympiádu. Je to sice můj cíl, ale neupínám se k tomu, že se to musí stát. Hlavně chci, aby mě sport bavil. A pomáhal mi i po zdravotní stránce. Když dnes přijdu na kontrolu k neurologovi, říká mi, že takového vozíčkáře – kvadruplegika nemá.
Pomáhal vám váš švagr v začátcích?
Pomáhá mi stále! Je to člověk, o kterém vím, že mi bude pomáhat i za x let. Pokud mě to bude bavit, je nakloněný tomu, že mi pomůže, co jen to půjde. Radí mi s nastavením kola, pomáhá mi s přípravou a ve finále i tím, že vidím jeho, jak trénuje. Je neskutečné vidět profesionála, jak maká. A i to mě žene kupředu.
Kromě toho, že makáte sám na sobě, se věnujete řekněme i osvětě. Vyprávíte dětem o možných rizicích. Myslíte si, že to má smysl? A budete v tom pokračovat?
No, vyprávím… Vyprávěl jsem zatím jednou. Jestli v tom budu pokračovat? Uvidím. Zatím mě nikdo neoslovil, ale je možné, že ano. Každopádně to na mě působilo tak, že pro děti bylo dost poučné vidět někoho relativně mladého na vozíku. Jak je nefunkční. Jak se takový průšvih může stát. Doufám, že to dětem v něčem pomohlo. Pomohlo to ostatně i mně. Mohl jsem jim říct svůj příběh.
Jak dlouho vám trvalo, než jste o svém osudu dokázal otevřeně mluvit s cizím člověkem?
Přiznám se, že s tímhle nemám absolutně žádný problém. Od začátku jsem říkal, že nebudu ten, kdo bude sedět doma. Co se stalo, stalo se, a lidé by měli vědět a vidět, že lidé jako já existují. A že se něco takového může stát prakticky komukoliv. Že je potřeba na sebe dávat pozor.
