„Začátkem letošního roku jej zařadil mezi šest nejlepších festivalů v Evropě,“ pochlubil se před začátkem 54. ročníku Jiří Bartoška.
Co se za těch 26 let z vašeho pohledu změnilo? Jste ještě před festivalem nervózní, nebo už je to rutina?
Nervozita je vždy. Festival jsem už mnohokrát přirovnal ke sněhové kouli, kterou na začátku pustíte z kopce dolů, a ta koule se valí a vy už s tím nic neuděláte. Jen čekáte dole, jestli na sebe nabalila nějaké problémy. Je to výsledek celoroční práce celého týmu. A ten je stálý. Jestli někdy vznikly dílčí chyby, tak se z toho lidé poučili a dnes to dělají na absolutně profesionální úrovni.
Karlovarský festival ovšem neměl v minulosti úplně na růžích ustláno.
V roce 1993 stát rozhodl, že není perspektivní a že jej zruší. Nám to přišlo absurdní. Založila se proto nadace a od té doby mám ten strašný titul prezident. Vytvořil se tým, který si řekl, že není možné, aby taková akce v tak nádherném městě ztroskotala na názoru úředníka. Počátkem letošního roku prestižní britský deník The Guardian zařadil karlovarský festival mezi šest akcí v Evropě, které je zapotřebí navštívit pro její atmosféru a kvalitu. To ukazuje, že ne všechna rozhodnutí státu jsou správná. Kdyby tehdy festival zrušili, tak by nebyl. Vary by přišly o zajímavou akci.
Jak vnímáte zájem diváků? Mladí lidé jezdí a každý rok jich přibývá. Je to sympatické?
Chtěli jsme s Reflexem udělat akci, že bychom pozvali děti, které byly počaty na karlovarském festivalu. Takže by přijeli šestadvacetiletí habáni, pětadvacetileté slečny i sedmiletá děcka. Do kina se má chodit se společností. Aby se člověk bál s ostatními, aby se s nimi smál. To je vzácný dar kina. Ti, co dříve jezdili s batohem, dnes bydlí v hotelích a je to vlastně takový běh na dlouhou trať. A to je velmi příjemné.
Když se ohlédnete za minulými pětadvaceti ročníky festivalu, je něco, co byste udělal jinak?
To je, jako byste se zeptali pana Hitlera, jestli se rozhodl správně. Když to uděláte, tak je to hotové. Mám pocit, že bych nic neměnil. To, co jsme dělali, jsme dělali dobře. Vždy tak, aby byl další festival, když ne o poschodí, tak aspoň o čtyři schody zajímavější. Rozhodně jsme neudělali něco, čeho bych litoval.
Za čtvrtstoletí se tady vystřídala plejáda herců, režisérů a dalších filmových tvůrců. Je jméno, které je vaším snem?
Obyčejně odpovídám, že Mickey Mouse. Ale chtěli jsme Billyho Wildera. Je spousta režisérů, kteří natočí vynikající i špatné filmy. Ale Billy Wilder točil jenom dobré filmy. A Miloš Forman se s ním znal. Byli jsme s ním domluveni, že bychom jej zpracovali a že by přijel do Varů. Ale v době, kdy tato myšlenka vznikla, bylo Billy Wilderovi už přes 80 let. Byť by i rád přijel, nevyšlo to. To je to, jestli něčeho lituju. (Americký režisér Billy Wilder zemřel v roce 2002, pozn. autora)
A z lidí, kteří by do Varů mohli přijet?
Jak říká Marek Eben v rozhlasové upoutávce: „Gándhí už nepřijede, byť by chtěl, přijeďte vy. Protože to, co neuděláte teď, pak už nestihnete.“ Víte, co je to za škálu lidí? Mohu říct třeba Al Pacino, můžu jmenovat více umělců, ale je jich obrovská spousta.
