Uznávaný odborník, chirurg Josef Dvořák.

Uznávaný odborník, chirurg Josef Dvořák. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Nevlídná sestra je horší, než když nedostanete léky, říká chirurg

  • 29
Již téměř padesát let léčí a zachraňuje životy chirurg Josef Dvořák. Uznávaný lékař patří mezi republikové odborníky na léčbu štítné žlázy. Ve svých 73 letech stále operuje a vychovává své nástupce.

Skromná kancelář ještě skromnějšího lékaře upoutá především počtem knih, kdy se hned na několika obalech leskne jeho jméno. Profesor Josef Dvořák i přes své úspěchy zůstává skromný. „To ke správnému chirurgovi patří. Někteří mladí doktoři na to však zapomínají,“ upozorňuje některé kolegy Dvořák.

Lékařem jste už 48 let, nelze se proto nezeptat, jak moc se vaším pohledem změnila za tu dobu medicína?
Medicína ve všech oblastech zaznamenala velký posun vpřed. Lidé, kteří umírali před padesáti lety na některá onemocnění a operace, dnes přežívají. Dříve byla i hranice, kdy například po 70 letech pacienta se lékaři nepouštěli do některých operací. To už dnes neplatí, není výjimkou, když jdou na operaci i devadesátiletí pacienti. Operační výkony jsou rychlejší, bezpečnější, snadnější, ale stále platí, že rozhodujícím činitelem jsou ruce operatéra. Na druhou stranu, pokud jde o chirurgii, je třeba vědět, že se nedá vše vyřešit odstraněním nemocné tkáně.

Prof. MUDr. Josef Dvořák, DrSc.

  • Dříve než mohl nastoupit na vysokou školu, pracoval dva roky jako sanitář na chirurgii v krčské nemocnici v Praze.
  • V letech 1962-1968 absolvoval studium na Fakultě Všeobecného lékařství UK v Praze.
  • Poté pracoval 30 let v nemocnici Motol.
  • V roce 1996 byl jmenován profesorem pro obor chirurgie a působil i jako přednosta chirurgické kliniky či proděkan 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
  • V roce 1998 přešel kvůli neshodám do Karlovarské krajské nemocnice, kde pracuje již 18 let.
  • Profesor Josef Dvořák je autorem a spoluautorem několika odborných knih a školních skript.
  • Působí i jako člen redakční rady časopisu Rozhledy v chirurgii.
  • Zkušenosti nasbíral i v cizině, například Innsbrucku, Londýně či Vídni.
  • Je republikově vyhledávaným odborníkem na problematiku štítné žlázy.

Co je konkrétně pro vás největším medicínským skokem?
V chirurgii v posledních desetiletích je to zcela určitě miniinvazivní technika. To znamená otázka všech laparoskopických, torakoskopických operací a dalších endoskopických výkonů. Nové metody pomohly zvládnout některé dřívější potíže. To, co bylo dříve složité, je dneska nesrovnatelně snazší a rychlejší. Příkladem je například odstranění žlučníku nebo vyndání kamene ze žlučovodu. Přínosem je rychlejší uzdravování, menší pooperační bolesti, dřívější návrat do zaměstnání a také kosmetické následky operací. Je to opravdu skok.

V Karlovarské krajské nemocnici pracujete už 18 let, za tu dobu se hodně změnil i nemocniční areál.
Za tu dobu, co jsem zde na chirurgii, se nám podařilo vybudovat centrum pro operaci štítné žlázy. Zapomenout nemohu na neustálý rozvoj traumatologie. Před 18 lety se u nás například nedělaly operace hrudníku a dnes už tu máme minimálně dva lékaře, kteří zvládnou základní torakochirurgické operace. V posledních několika letech se zvyšuje počet operací pro onemocnění cévního systému. Nechtěl bych zapomenout ani na dobrý ARO tým. Musím říct, že za těch 18 let je i zde opravdový posun na krajskou úroveň zdravotnictví. Osobně jsem rád, že u nás pracuje několik velice šikovných mladých lékařů, kteří podle mého mají na to, aby jednou dosáhli na post primáře. Stejně tak, přes problémy se středním zdravotním personálem zde pracuje řada zdatných sester, které by si zasloužily lepší ohodnocení.

Proč jste si vybral medicínu jako své životní poslání?
Jako dítě jsem jezdil na prázdniny do jižních Čech, kde byl v jedné vesnici fantastický praktický lékař. Široké okolí ho milovalo, byl to téměř rodinný přítel. To byl první a asi rozhodující popud pro studium mediciny přesto, že v naší rodině pracovali všichni ve stavebnictví či zemědělství.

Proč zrovna obor chirurgie?
Chirurgii jsem poznal již před nástupem na vysokou školu, když jsem musel pracovat jako sanitář v Ústavu klinické a experimentální chirurgie v Praze Krči. Při studiu se mi líbila anatomie, a na chirurgii pak možnost pracovat rukama a dynamičnost oboru.

Dá se říct, co je dobrým předpokladem pro to, aby se stal člověk dobrým chirurgem?
Těžká otázka. Chirurgie je nádherný obor, kdy někdo do vašich rukou svěří svůj život. Lékař na to musí být teoreticky a technicky připraven, musí být rozhodný a rozvážný, u některých výkonů je třeba postupovat rychle, jindy je ale na prvním místě klidná a pomalá preparace důležitých struktur. Někdy se podceňuje pokora – před záludnostmi nemoci, před anatomickými variantami lidského těla a hlavně před svými znalostmi a schopnostmi. Pokud si ji lékař nepřipustí, může častěji udělat chybu.

Trochu jste mě překvapil. Různá anatomie u lidí, to bude asi spíše výjimečná situace.
Setkávám se s ní téměř každý den. Například průběhy některých nervů a cév se mohou lišit, tam kde mají být čtyři žlázy (příštítná tělíska) jsou tři, nebo naopak šest. Příkladů je mnoho a chirurg s nimi celý život musí počítat, aby nebyl překvapen. To naučí jen roky praxe.

Když jsme u pokory, mají ji podle vás dnešní čerství a mladí lékaři?
Těžko se to hodnotí, ale přijde mi, že ta naše generace byla více pokorná. Aby to ale nevyznělo špatně, znám spousty mladých a hlavně šikovných lékařů. Nicméně už na fakultě se objevují první náznaky, že si nadcházející lékaři vyberou obor jen proto, že je jednodušší či je za něj více peněz nebo nezabere tolik času.

Kolik hodin by tedy měl být správný lékař ve službě?
To nelze takto říci, ale osm hodin denně nestačí. V chirurgii, když chce člověk dosáhnout určitého stupně, musí podle mého usilovně pracovat deset let. I potom se musí vzdělávat až do smrti.

Takže po deseti letech už je z pomyslného nováčka ostřílený veterán?
Ostřílený veterán v žádném případě. Každý to má jinak, někdo je talentovaný a jeho operování je v uvozovkách snadné a bezpečné, další to má opravdu vydřené. Úlohou starších lékařů je nejen připravit své mladší kolegy na dráhu chirurga, ale také rozpoznat, kdy se pro začínajícího adepta obor chirurgie nehodí, a doporučit mu včas obor jiný. Někomu vyhovuje více než manuální práce činnost vědecká nebo interní obory. Abych se vrátil k chirurgii, po přibližně deseti letech může přijít další fáze.

Co tím myslíte?
Jakmile si myslíte, že už chirurgii umíte, přijde druhý fenomén. V tu chvíli vás začne napadat, co ještě neznáte. Nikdy nebudete vědět všechno, ale jde o to, si to uvědomit.

Operoval jste někdy své blízké?
Jenom drobné zákroky u svých dětí.

Jak moc je těžké oprostit se od stavů pacientů?
Prohrávat se musí umět a musíte si na to zvyknout. Jsou dvě skupiny lidí. Vemte si příklad, kdyby pacient bez operace zemřel, a pokud by ji podstoupil, měl by padesátiprocentní šanci na uzdravení. Operoval byste?

Složitá otázka, ale je šance padesáti procent vysoká?
Jsou lidé, kteří řeknou ne, protože se bojí prohry. Rozvaha i odvaha musí dát lékaři odpověď. Jsou takoví, kteří nemocnému šanci dají, ale jsou i lékaři alibisté.

Smrt ve vašem povolání ale není nic neobvyklého.
Člověk si na ni musí zvyknout, lehce se to říká, ale... Pokud se vám například na sál dostane dítě po havárii, a vy už víte, že není šance. I to existuje. Nedá se nic dělat.

Jste vyhlášený odborník na onemocnění štítné žlázy, jak jste se k této specializaci dostal?
Již v nemocnici v Motole bylo velké endokrinologické oddělení plné odborníků na tuto oblast. Hned od mládí jsem se tak dostával k operacím a přímo na sále jsem se učil. Viděl a asistoval jsem u stovky operací. A podobně jako jsem se kdysi učil já, tak se to nyní snažím přenášet na naše mladé lékaře v Karlovarské krajské nemocnici, kde se povedlo vybudovat výukové centrum. Proto věřím, že se mi podařilo vychovat výborné následovníky.

Slyšel jsem, že v Karlovarském kraji je toto onemocnění větší než v jiných regionech?
To není zcela správně. Dříve to bylo tak, že všechny horské a podhorské oblasti měly velké procento onemocnění štítné žlázy. Takže nejde jen o Karlovarský kraj.

Čím si to vysvětlujete?
V horských a podhorských oblastech žilo a stále je mnoho nemocných s chorobami štítné žlázy. Zlepšila se osvěta a nemocní jsou častěji a časněji odesíláni na operační výkony. Počty operovaných se zatím nezmenšují a některých onemocnění štítné žlázy přibývá – například nádorů.

Přibývají?
Rakovin štítné žlázy je opravdu více. Nejsou to ty velké nádory, co si lidé představují, spíše naopak malé až mikroskopické. Existuje řada příčin jejich vzniku, ale nejčastější je radiace.

Jak člověk sám na sobě zjistí, že může mít problém se štítnou žlázou?
To je velmi složité. Malé uzlíčky nejsou vůbec vidět a ani nejdou nahmatat. Často se stává, že se na ně přijde náhodou při jiném vyšetření. Nejčastěji přichází nemocní s viditelnou deformací krku od zvětšené žlázy – strumy, nebo mají dýchací či polykací potíže. Řadu specifických příznaků má zvýšená činnost štítné žlázy (poruchy srdečního rytmu, hubnutí, třes rukou, dušnost, únava a další).

U žen je toto onemocnění častější, je to pravda?
Kdybyste vzal ženy v republice, tak 10 až 15 procent má nemocnou štítnou žlázu. Ne všichni nemocní ale o své chorobě vědí, a ne všichni s onemocněním štítné žlázy se operují. Převážná většina se léčí konzervativně a u řady lidí objeví jejich chorobu až patolog po smrti při pitvě.

V kraji nyní vznikl post superprimářů s tím, že vy jste byl vybrán v oblasti chirurgie. Co by se podle vás mělo zlepšit?
Dříve už tento post také existoval, jmenoval se krajský chirurg. Abych řekl pravdu, zatím čekám, jak na situaci budou nahlížet noví zastupitelé kraje. Nejdůležitější je, že máme v kraji čtyři nemocnice a mělo by se vymezit pole působnosti v každé z nich.

Takže podle vás je ideální, aby každá nemocnice měla základní obory a poté se na něco specializovala?
Přesně tak. Navíc jsem pro to, aby se Karlovarská krajská nemocnice stala centrálním bodem, tedy nemocnicí, kde by se soustřeďovala některá závažná onemocnění a úrazy. Minimálně jen pro některé operace je potřeba mít za sebou intenzivní péči, ARO, a to v malé nemocnici nejde. Další věc, co by se měla změnit, je ta, že jsou tu čtyři nemocnice, dva provozovatelé. Ve výsledku spolu moc nekomunikují, což je špatně. Třetím úkolem je zlepšení personálního zajištění péče o nemocné.

Takže rozvrstvit práci na všechny nemocnice, to je podle vás správná cesta?
Základní chirurgické výkony a akutní ošetření by se měly provádět v každém zařízení, finančně, odborně a přístrojově náročné výkony by se měly soustředit na jedno pracoviště. Další věcí, kterou bychom měli řešit, je nedostatek zdravotnického personálu. To je ale problém celé republiky. Chybí sestry, chybí lékaři, a to je malér. Navíc po vystudování jich do zdravotnictví po škole nastoupí jen pár.

Řeší se to dlouho, ale nikdo si s tím zatím neví rady.
Situace se nezmění, pokud budou brát sestřičky stejně jako pokladní v obchodě. Bez personálu se nehnete. Můžete mít přístroje, všechno, ale pokud vám nemocného sestra nepohlídá... Navíc dnes je těch pár sester unavených a naštvaných. Občas se tak na pacienty kaboní, a to je špatně. A pokud sestra není vlídná a usměvavá, je to horší, než pokud byste nedostal léky.

O vás se ví, že moc rád malujete. Měl jste i výstavy, jak tedy pokračujete?
Letos jsem si udělal radost a vydal jsem knížku se svými výtvory. Navíc jsem k tomu přidal básničky našich autorů.

Každý den máte v ruce skalpel a po práci ještě štětec, je ten pohyb rozdílný?
Když jste unavený z práce, tak nemáte ani chuť malovat. Nemyslím si, že to zrovna manuálně pomáhá. Ale podle mého, pokud by chtěl chirurg trénovat jemnou motoriku, jsou ideální housle, kytara nebo klavír.

Namalovat obraz není jen tak.
Je to náročný, ale o to hezčí koníček. Díky tomu vždycky vypnu a odpočinu si.