Téměř každý text, který Jindřich Turek do chebské kroniky vpisuje ozdobným kaligrafickým písmem, doprovází vlastnoručními kresbami. Na každou stránku tak vkládá i kus sebe. Tvoří umělecké dílo, které nemá v širokém okolí obdoby. Jedinečná chebská kronika díky tomu sbírá vavříny všude, kde se objeví.
Kromě toho má Jindřich Turek na starosti i pamětní knihu Chebu a městskou fotodokumentaci. Koncem roku pokaždé ručně maluje novoročenky, které pak radnice zasílá svým partnerům. A pro významné hosty města vytváří jedinečné a originální pamětní listy.
Jak pokračují práce na kronice?
V současnosti se ve městě život takřka zastavil. Řada akcí se nekoná. Je to smutné, na druhou stranu teď sedím doma a o to víc a intenzivněji na kronice pracuji.
Čím se aktuálně zabýváte?
Momentálně zaznamenávám události z loňského roku. Právě jsem se dostal do měsíce března, kdy se začínají objevovat první nakažení koronavirem. Z těch materiálů, které mám, je vidět, jak se ta situace bagatelizovala. Tehdy jsme si mysleli, že se nás ta nemoc, která se objevila někde v Číně, vůbec netýká. Tímto způsobem se k tomu i přistupovalo. Nic se neděje, nedělejte paniku.
Jenže to bylo jinak...
Najednou v tom březnu přišla chvíle, kdy byli všichni zaskočení. Zjistilo se, že ten virus se chová tak nějak zvláštně, nevypočitatelně. A to všechny překvapilo. Úžasné na té době bylo, že si tehdy všichni uvědomili, že musí proti tomu prevítovi držet spolu. A najednou se objevila obrovská vlna solidarity. Lidi chodili ostatním nakupovat, starali se, vyráběli dezinfekci, začali šít roušky, protože nebyly. V tomhle ta doba byla najedou úžasná. Stalo se něco, co nikdo předtím nezažil, najednou se lidé dokázali semknout a spolupracovat. A právě tohle, tu atmosféru, bych chtěl do kroniky zachytit.
Co všechno o tomto období byste v kronice rád zmínil?
Vedle textu to budou i čísla. Tedy statistiky, nárůst případů, první úmrtí. Tu beznaděj v době, kdy neexistovala vakcína a lidé se ptali, jak se proti covidu mají chránit. Tenhle moment bych tam rád měl, to je povinnost kronikáře. Zrovna tak, jako když ve středověku kroniky popisovaly nejrůznější morové rány nebo se věnovaly úkazům na obloze, které měly zvěstovat různá neštěstí. Tohle všechno se tam objevovalo, a když se nad tím tak zamyslím, není ta současná situace nic nového. Stále děláme tu kronikářskou práci stejnou jako naši předchůdci před dvěma či třemi sty lety.
Už máte rozmyšleno, jak bude stránka vypadat?
Přiznávám se, že to ještě nemám. Ještě mne čekají skici. Text už tak trochu připravený je, ale zatím ani nevím, kolik prostoru těm událostem v kronice věnuji. Možná dvoulist. Jisté je, že to nebude nic oslavného. Objeví se víc černé, víc smutečních motivů.
V hlavě už ale plán nosíte?
To ano, ale na papíru to ještě není. Ona ta událost stále rezonuje. Uvidíme, zda ji ukončí očkování. Na druhou stranu jsme v období, kdy nikdo neví, kam se to nakonec obrátí a kdy to všechno skutečně skončí. Každý den si poctivě píšu údaje, vidím na nich, jak to leze nahoru nebo dolů. Chtěl bych tu zprávu postihnout v globále, zachytit tu atmosféru, jak to vlastně bylo, bagatelizaci, zděšení, semknutí. Musíme se s tím nějak poprat. Takže tu informaci vidím minimálně na dvě stránky.
Myslíte si tedy, že očkování pomůže nemoc zastavit?
Já osobně si od toho hodně slibuji. Jenže v současnosti to nikdo nedokáže říct s jistotou. Lidé jsou netrpěliví, ale je třeba vidět, že všechny vlády v Evropě se s tím nějak perou a nikdo nemá recept na to, jak toho prevíta porazit. Snad očkování pomůže. Bylo by to třeba, vždyť tahle nemoc zasahuje už do každé rodiny. A lidé umírají.
Vraťme se ke kronice. Je v ní nějaká informace, nějaká stránka, na kterou jste obzvlášť hrdý?
Samozřejmě. Těch stránek je víc, ale první, co mne napadne, je rok 2008 a dostavba věží chrámu sv. Mikuláše a Alžběty. To, jak jsem zpracoval tuhle informaci, považuji za svůj majstrštyk. Na titulní stránce jsou věže namalované, uvnitř pak je dvojstrana popsaná zlatým písmem. Téhle práce si vážím opravdu hodně.
Vidím tady další skvělou malbu. Skleněný krystal na purpurovém pozadí. O co se jedná?
To je ztvárnění ceny z roku 2014, kdy Cheb získal titul Historické město roku. Tu cenu tvořilo několik navzájem spojených hranolů z křišťálu. Jenže jak bílý průhledný křišťál namalovat na bílou stránku? To byl oříšek. Nakonec jsem zvolil purpurový podklad. Myslím, že se to povedlo.
Která stránka vám dala nejvíc zabrat?
Snad ta, kterou jsem tvořil k Valdštejnským slavnostem z roku 2017. Výzdoba, přesněji smaragdový lem stránky, je ve stylu mandaly. Byla to mravenčí práce, ohromná piplačka. Musel jsem pracovat pod lupou. Rámeček se skládá z 3783 čtverečků o velikosti strany čtyři milimetry. Uvnitř vzoru jsou pak další čtverečky pootočené o devadesát stupňů.
Jak dlouho jste tu stranu tvořil?
Strávil jsem nad ní asi tři týdny. Denně jsem se tomu věnoval a připadal si jako tibetský mnich. A zažil jsem při tom něco, co se mi ještě nikdy nestalo. Totiž jakmile člověk pracuje monotónně na jedné drobné věci, tak se najednou dostane do jakéhosi transu. Mysl se odpoutává, nastane zvláštní stav, kdy se mi zdálo, jakoby moji ruku vedl už někdo jiný. To byla úžasná zkušenost, kdy jsem si najednou říkal, že tohle neovládám, že už to nejsem já, kdo tu ruku vede. Myslím si, že něco podobného zažívají i mniši v Tibetu. A když se na to dnes někteří lidé podívají, tvrdí, že z bílého listu na ně ta malba vyskočí. Že ji vidí jakoby ve 3D efektu, že je to dokonalá iluze. Je pravda, že už jsem něco podobného zkoušel i dříve, ale nikdy to nebylo v takovém rozsahu jako tady na této stránce. Tehdy to byl jen slabý odvar.
Když se na ilustrace v kronice člověk podívá, je jasné, že žádný obrázek tady není jen tak náhodou. Jedná se o symboliku?
Každá výzdoba či ilustrace v kronice má svůj příběh, svůj význam. Například strana věnovaná vstupu do Evropské unie je obohacena o obrázek, který je souběhem hned několika ilustrací. A každá z nich má svůj význam. Chtěl jsem zachytit to, že rok 2004 je rokem přelomovým a že nás Evropa do svého společenství vítá. Takových obrázků je v kronice spousta a je na čtenáři, aby záměr autora odhalil. Kdo umí číst a umí se dívat, tomu se to podaří.
