Abdulhamid Alwail, má jako primář na starosti hned čtyři oddělení ostrovské...

Abdulhamid Alwail, má jako primář na starosti hned čtyři oddělení ostrovské nemocnice - ARO, následné intenzivní péče, dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče a oddělení ventilační péče. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Mám štěstí na dobrý tým, říká primář, který v Ostrově vede čtyři oddělení

  • 1
Když si jako malý kluk hrál Abdulhamid Alwail v rodném Jemenu, ani ve snu ho nenapadlo, že se jednoho dne stane lékařem. Natož primářem české nemocnice.

Zajímavá životní cesta může vést třeba ze studií ve Spojených arabských emirátech do někdejšího Československa. Nebo denně z Plzně do Ostrova. Obojí zažívá nynější primář ostrovské nemocnice, který tam má na starost hned čtyři oddělení.

Co vás přivedlo do Československa?
Pocházím z Jemenu. Studoval jsem i ve Spojených arabských emirátech, konkrétně v Dubaji. Když jsem dokončil školu, vrátil jsem se domů do Jemenu. Tam mi nabízeli stipendia téměř do celého světa. Chtěl jsem se vydat do nějaké evropské země, tak jsem si vybral Československo.

Bylo těžké si zvyknout na nové prostředí?
Těžký byl hlavně ten přechod, protože do té doby jsem celý život strávil jen v Jemenu a Spojených arabských emirátech, kde jsem se učil anglicky. Před příjezdem do Československa jsme zjistili, že tady se mluví úplně jiným jazykem, a to češtinou s minimem použití angličtiny. I studium bylo v češtině. Díky tomu byl pro nás přechod plný obav, protože jsme věděli, že s naší angličtinou to nebude tak jednoduché.

Abdulhamid Alwail

  • Narodil se v roce 1972.
  • Vystudoval Všeobecné lékařství LFUK Plzeň.
  • Získal odbornou způsobilost v oboru anesteziologie a resuscitace, sám se stal i školitelem.
  • Od února je primářem oddělení ARO, NIP, DIOP, OVP nemocnice Ostrov.
  • Dřív hrál fotbal, ale dnes se věnuje spíš počítačům.
  • Když má volno, věnuje se svým dcerám, které doprovází na hudebních soutěžích, chodí na procházky.

Trvalo dlouho, než jste se naučil česky natolik, abyste mohl bez problému komunikovat?
První rok byl nejtěžší. Komunikace s lidmi byla na začátku opravdu obtížná. Problémy jsme měli i při nakupování. Druhý rok už to bylo lepší. V rámci studia jsme pokročili v jazykové vybavenosti. Čeština totiž byla jedním z předmětů na škole. Výhodou bylo, že i ostatní předměty na škole byly česky a v psané formě, takže studium šlo zvládnout díky slovníku. Ale, co se týče komunikace mimo školu, tak ta byla obtížná i druhý rok. Ale ten první byl nejtěžší.

Co česká kuchyně?
S jídlem to bylo těžké. Knedlíky mi úplně nesedly. Ale naučili jsme se vařit si sami. A co je hlavní, kde nakupovat. Nakonec jsme zjistili, co je dobré, a naučili jsme se jídlo modifikovat. Protože nejíme vepřové. Po čase jsme už věděli, kam si dojít pro hovězí, ale hlavně jak si o něj říci. Když jsme šli do restaurace, tak jsme měli dokonce na papírku napsané, jaké maso chceme. Bylo opravdu fajn, že i lidé v kuchyni spolupracovali a byli ochotní s námi komunikovat.

Vybíral jste si mezi různými zeměmi, kam za stipendiem. Proč padla volba zrovna na Československo?
Na Československo jsem měl dobré reference. Mínění obyvatel vůči České republice je velmi dobré, ví se, že je to klidná oblast uprostřed Evropy a všude je to blízko. Ale základem všeho byl dobrý ohlas. Protože třeba jemenská ambasáda v Praze je tu od padesátých let. Byla tu ještě předtím, než se Jemen stal republikou, tehdy to bylo království. Už tenkrát se budovaly dobré vztahy mezi Jemenem a Českou republikou. Smýšlení o Česku je v Jemenu opravdu dobré. Když jsem mluvil s kamarády doma, tak mi říkali, že dokonce fandili České republice, když se hrál fotbal.

Jak se vám líbí v Čechách? Jste tu od roku 1990, nestýská se vám po Jemenu?
Pravidelně jsem do Jemenu jezdil. Ale v současné době není politický stav ideální, aby tam člověk cestoval. Část rodiny mám také v Dubaji, kam jsem jel loni v únoru. S rodinou jsme ve spojení hlavně telefonicky.

Odkud jste přišel do ostrovské nemocnice?
Předtím jsem pracoval devět let v nemocnici v Hořovicích, kde jsem absolvoval první i druhou atestaci. Pak jsem přestoupil do fakultní nemocnice v Plzni, a to především kvůli svým dětem. Mám dvě holčičky a ty tam začaly chodit do školy. Výhodou bylo také to, že už jsem nemusel dojíždět.

Teď už to nevadí?
Dcery už vyrostly. Ta starší chodí druhý rok na gymnázium, tak pro mě dojíždění z Plzně do Ostrova není takový problém. V současnosti hledáme nějaký dům, který by byl na cestě mezi Ostrovem a Plzní, protože máme v Plzni babičku, děti tam mají hudební školu a nechceme zpřetrhat všechny vazby.

Věděl jste, do čeho jdete?
Ano, věděl. Než jsem něco slíbil, přijel jsem se do Ostrova podívat. Mám už zkušenosti z Plzně, kdy jsem dělal na emergency a osm let na akutních lůžkách na Borech v bývalé vojenské nemocnici.

Která oddělení máte na starosti?
Mám na starosti ARO, které je hodně spojené s jednodenní, plánovanou či elektivní chirurgií. Dalším oddělením je následná intenzivní péče (NIP), což je lůžkové oddělení chronické resuscitačně-ventilační péče, bezprostředně navazující na akutní resuscitační a intenzivní péči. V rámci tohoto oddělení nabízíme také převedení vhodného pacienta z NIP lůžka na domácí umělou plicní ventilaci. Dalším oddělením je dlouhodobá intenzivní ošetřovatelská péče (DIOP), kde jsou pacienti, u nichž akutní léčba již skončila, strávili nějakou dobu na akutních lůžkách, ale je potřeba o ně pečovat dále. Jedná se o pacienty, které můžeme odpojit od ventilátoru. Poslední je oddělení ventilační péče (OVP), které funguje od června 2016. OVP je lůžkové oddělení přechodné odlehčovací péče v pravém slova smyslu. Je určeno nesoběstačným pacientům, kteří jsou dlouhodobě v domácí péči, a třeba také na domácí umělé plicní ventilaci. Oddělení nabízí na omezenou dobu převzetí a zajištění pacienta za rodinné příslušníky třeba v případě vyčerpání nebo nemoci pečujícího.

Kam chcete tato oddělení směřovat, máte nějakou vizi?
V současné době se snažím v rámci projektu domácí plicní ventilace navýšit počet pacientů ze sedmi na deset. To je můj cíl v této oblasti. Na ostatních odděleních, která mám na starosti, se chci zaměřit spíš na zkvalitnění péče.

Co je vaším úkolem jako primáře, když pominu to, že jste garantem oddělení?
Jsem ten, kdo všechna ta oddělení spojuje. Ony skvěle fungují v rámci úseků a já jsem ten, kdo je dává dohromady. Chci tvořit funkční systém, který bude výborně spolupracovat. A to je můj cíl. Spojit vše v jeden aparát.

Byl jste nějak obeznámen s prací své předchůdkyně, doktorky Ivany Jarošové?
Věděl jsem, co dokázala. Byla průkopníkem v oblasti následné intenzivní péče v době, kdy to všechno začalo. Byla zakladatelkou domácí plicní ventilace u nás, měla spoustu nápadů. Na všechny nápady bohužel potřebujete čas, abyste je mohli rozjet, a ten ona neměla (zemřela v listopadu 2017). Mám to štěstí, že mám k dispozici její tým, mohu navázat na její práci a pokračovat v ní. Nemusím nic rozjíždět od začátku a přesvědčovat lidi. Ti lidé tady to chápou a rozumí své práci. I mně pomohli, aby chod oddělení a pokračování bylo jednoduché.

Co vás na této práci nejvíc baví?
Když jsem si vybral obor anesteziologie a resuscitace, tak pro mě bylo lákavé, že když dám pacientovi léky, vidím jejich účinek hned. Jednoznačně. To je to lákadlo, co mě táhlo do tohoto oboru, protože vidím výsledky své práce záhy. U intenzivní péče je to už trochu delší doba, ale není to otázka týdne, účinek je vidět do několika hodin. Výsledek práce vidím hned a mám dobrý pocit z toho, že pomáhám. Je vidět, jak stačí málo, aby se lidé zlepšili.