Jak jste vy sám s lyžováním začínal?
Na lyže jsem se poprvé postavil před naším domem v Karlových Varech asi ve čtyřech letech a zkoušel sjíždět svahy okolo domu. Dařilo se. Dřevěná prkýnka, gumové lyžáky, vepředu takzvané čelisti, vzadu s řemínkem. Později jsme vlakem jezdili v neděli (protože soboty byly tenkrát ještě pracovní) na Pernink a šlapali celý den bez vleků. To samé později na Neklidu. Když jsme dokázali za den udělat 8 - 10 jízd, byli jsme sakra dobří. A unavení. První kotva na Neklidu vznikla přibližně v polovině 60. let. Dodnes jezdí.
Vladimír Ledl
|
Kdy a jak se z tohoto koníčku stala vlastně práce?
Vlastně v rámci mojí profese. Jako tělocvikář jsem začal se školáky jezdit na lyžařské výcviky. Postupně mne začaly oslovovat i organizace z podniků, které pořádaly v rámci ROH lyžařské kurzy pro děti podnikových zaměstnanců. A taky mne oslovil na Neklidu před 46 lety pan Karel Burian, nestor výuky lyžování a nezapomenutelný člověk. Nabídl mi spolupráci s TJ Jáchymov. Tato tělovýchovná jednota pořádala v té době už dva roky veřejnou lyžařskou školu, která existuje dodnes.
Jakým vývojem si výuka lyžování za ta léta prošla?
Všechny sporty se za posledních 50 let bouřlivě vyvíjely. Metodika a výuka lyžování se měnila zároveň s vývojem lyžařské výstroje. Postupně vznikaly a posléze zanikaly školy snožné - protirotační, rotační, kročné a tak dále. Nyní se v posledních 15 letech používá carvový oblouk. Navíc se velmi rychle vyvinula technika, která upravuje sjezdovky. Díky jejich upravenosti a také carvové technice se jízda zrychlila.
Je na svazích nebezpečněji?
Ano. Střety mezi lyžaři mají bohužel daleko větší razanci než v minulosti. Dříve se jezdilo, nebo spíše smýkalo, po svahu mezi boulemi, a proto podstatně pomaleji.
A usnadnilo se vývojem nové techniky lyžování?
Dnešní vybavení dětí i dospělých jsem si před 20 lety neuměl představit ani v nejbujnějších snech. Každé desetiletí přineslo něco nového. Ve výstroji lyžaře přicházely a stále přichází nové materiály. Takže i vzhled lyžaře se měnil a mění velmi často. A to, co má lyžař pod vnějším oblečením, také. Dnes správně oblečeného lyžaře prakticky nemůže zaskočit počasí. Mráz, vítr ani mlha. A výstroj? Tu mění movitější každý rok. A každých 5 let změnit vybavení za nové, jiné, dokonalejší je skoro nutnost. Je to podobné jako ve světě počítačů, aut, kol.
Změnila se tedy i sama výuka lyžování?
Výuka včetně metodiky se změnila podstatně. Zjednodušila se. Základy ale zůstaly stejné. Změna nastává při výuce zatáčení. Když jsem se já začal učit carvový oblouk přibližně před 20 lety, tak mi bylo asi 50 let. Byla to pro mne další asi tak čtvrtá změna techniky lyžování, kterou jsem za svůj život zažil. Začínal jsem totiž s kristiánkou. Tehdy i později, když jsme se učili nové techniky vedení oblouku, tak jsme museli dělat a kontrolovat během jízdy v oblouku tři až čtyři úkony, pohyby, které byly pro vytvoření oblouku podstatné. Ale při nácviku carvového oblouku jsem od instruktorky uslyšel větu, na kterou do smrti nezapomenu. Řekla: „Postav lyže na hrany a nedělej vůbec nic, lyže ti zatočí samy.“ Popsal jsem to trochu zjednodušeně, ale podstata je taková. Je to relativně jednodušší.
Jak se změnil přístup rodičů?
Rodiče se nemění. Vždy budou rodiče, kterým bude záležet na tom, aby si jejich děti užívaly tu nádheru, která na horách bývá. Bez ohledu na to, že lyžování patří mezi činnosti nákladné.
Kdy tu byl nějaký největší lyžařský boom a největší zájem učit se lyžovat?
Je to podle mne a mých životních zkušeností přibližně stále stejné, ale kvalita je někde úplně jinde. Souvisí to s možnostmi, které nám poskytla doba a rozvoj techniky. Dnešní služby na kopcích, možnost lyžovat kdekoliv v Evropě láká stále více lidí. Je třeba ještě vyzdvihnout skutečnost, že náš stát v průběhu 50 let jako jeden z mála na celém světe začal organizovat a organizuje dodnes v rámci tělesné výchovy na školách základních i středních lyžařský výcvik pro žáky. Na to můžeme být my Češi právem hrdí. Myslím, že v těchto letech jsme v Evropě jediní. Dík za to.
Panuje tu spíš zájem o to přihlašovat děti do hromadných školiček, či hledat soukromé instruktory? Jak se tyto dva přístupy mohou lišit?
Odpověď je jednoduchá. Obojí je možné. Plusy a mínusy mají oba způsoby. Já osobně upřednostňuji hromadnou a celodenní výuku. A není to proto, že tímto způsobem výuku provádíme v naší školičce, ale protože jedna hodina nic moc neřeší. Pak musí nastoupit rodiče a navázat na to, co se dítě dozvědělo od instruktora. A jak jsou děti ochotny poslouchat své rodiče na svahu? Bez komentáře. Skupina táhne. Děti se v partě chovají jinak. Víc se snaží, napodobují jeden druhého. Většinou také vznikne vztah mezi dětmi a vedoucím družstva. Nezanedbatelné!
Co všechno musí člověk splňovat, aby se mohl stát instruktorem lyžování?
Mít tu práci rád. A děti samozřejmě také. To ostatní se dá naučit. Příležitostí, jak získat papíry pro tuto činnost, je na internetu dost.
Kde si vy sám zalyžujete v Krušných horách nejraději?
Kdekoliv. Nejraději s dobrou partou za krásného počasí a na prašánku.
