Za sebou má řadu olympiád a soutěží, je velmi aktivní na odborných akcích v Česku i ve světě. Již třetím rokem například organizuje hackathon HackPrague, kdy v průběhu akce řeší desítky studentů a IT profesionálů složité softwarové úkoly. Vedle toho se podílela na organizaci několika vědeckých konferencí v zemích Beneluxu.
Zatím posledním úspěchem je nedávné vítězství v prvním ročníku soutěže AI Awards, jejímž cílem je zviditelnit české zástupce odvětví umělé inteligence, tedy oboru AI. V budoucnu by chtěla pracovat na propojení AI a medicíny, která je rovněž její srdeční záležitostí.
O oboru AI toho běžný člověk moc neví. Maximálně to, co se dozvěděl například ve filmu Já, robot. Jak jste se vlastně dostala k umělé inteligenci?
Od začátku jsem směřovala k medicíně. Když jsem z chebského gymnázia přecházela na Open Gate, ještě na začátku posledního ročníku, tedy oktávy, byla moje budoucnost jasná. Jenže pak jsem kompletně převrátila plány a začala hledat obor se zaměřením na biotechnologie, informatiku a matematiku. A narazila na umělou inteligenci. První link na Googlu pak byla univerzita v Groningenu, která byla v rámci Nizozemí hodnocena jako jedna z nejlepších právě s ohledem na umělou inteligenci. Tak jsem se tam vydala na den otevřených dveří. Škola se mi tak zalíbila, že jsem se rozhodla podat přihlášku. To bylo někdy v únoru, tedy docela krátce před maturitou.
Poté jste mezinárodní i českou maturitou ukončila prestižní střední školu Open Gate. Jak se dítě z Chebu na takové gymnázium dostane?
V šesti letech jsem začala chodit na 1. ZŠ Cheb, v páté třídě pak na chebské gymnázium. Ale celkem brzy jsem začala hledat školu, kde bych mohla studovat v angličtině. Měla jsem vizi, že vysokou školu bych chtěla absolvovat v zahraničí. Takže jsem zkusila Open Gate a ono to vyšlo.
Pak přišlo stěhování do Prahy. Na této škole totiž děti bydlí na kolejích. Nestýskalo se vám?
Samozřejmě, občas se stýská každému, ale spousta dětí v tomto věku odchází na internát. Horší bylo přizpůsobit se. Ale myslím, že i to jsem zvládla celkem rychle. Trochu komplikací bylo, že jsem z kvarty v Chebu přešla v polovině roku do kvinty v Praze. Protože v kvartě neměli místo, zařadili mne o ročník výš. Jenže tady už výuka probíhala standardně v angličtině. Byl to docela zmatek a bylo to i těžší, ale musela jsem si zvyknout.
V čem je tato škola jiná než třeba chebské gymnázium?
Srovnat ty dvě školy se tak úplně nedá. V Praze děti bydlí na kolejích přímo u školy, takže člověk je neustále v kolektivu. Výuka se řídí podle mezinárodního modelu a od kvinty probíhá zcela v angličtině. Od sexty jsme navíc pracovali na mezinárodní maturitě IB. Ve škole se klade důraz na psaní esejí, na mluvený projev. Hodně jsme debatovali, což je něco, s čím se člověk v běžné škole moc nesetká. Velmi tu funguje individuální výuka. Ve třídě je málo studentů, nás bylo 18, navíc jsme se ještě dělili na skupinky po třech až pěti. Učitelé se nám hodně věnovali, bylo znát, že na nás mají víc času, a to i ve volnu, kdy nám třeba pomáhali se zajišťováním stáží.
Vy jste se po maturitě zaměřila na umělou inteligenci. Co si pod tím lze představit?
To, čemu my se ve škole věnujeme, je především informatika a aplikovaná matematika, tedy matematické statistické modely, které využíváme pro zpracování dat. Takzvané neuronové sítě jsou jedním z nástrojů umělé inteligence, která je, pokud jí to člověk umožní, schopná se i částečně sama učit. Mne zajímá její využití ve zdravotnictví, například při zpracování nejrůznějších diagnostických dat. Umělá inteligence totiž s celkem velkou přesností dokáže diagnostikovat třeba nádor, a to často přesněji než člověk.
Znamená to, že se jakoby oklikou vracíte k oboru, který jste původně chtěla studovat?
Asi ano. Za dvacet let se vidím ideálně ve vedení nějaké chytré nemocnice, kde bych mohla propojit obor, který studuji a můj zájem o zdravotnictví. Myslím, že to má v dnešní době velký potenciál. Ale to asi budu muset odjet do Ameriky, kde jsou v těchto věcech oproti Evropě skutečně hodně napřed.
Už jste si to vyzkoušela, že?
Ano, loni v září jsem získala možnost zúčastnit se prestižního celosvětového hackathonu MedHacks na Johns Hopkins University v USA, kde jsem spolupracovala ve skupině na využití umělé inteligence ve vývoji aplikací pro děti s poruchou autistického spektra.
Studujete zajímavý obor. Co plánujete dělat po promoci?
Teď právě na univerzitě v Groningenu končím druhý ročník. Ještě mi tedy zbývá jeden rok studia. V jeho průběhu se rozhodnu, co dál. Buď budu studovat dál na této škole, nebo se vrátím do Prahy, kde mohu pracovat nebo také studovat. Anebo budu dělat něco úplně jiného. Těch možností je hodně, budoucnost je otevřená.
Co děláte mimo studium?
Jsem právě v procesu zakládání startupu tady v Česku. Společně s kamarádkou, která se věnuje veřejnému zdravotnictví, pracujeme na aplikaci, jež by dávala dohromady zdravotnická data a umělou inteligenci. Prostě kombinujeme naše znalosti dohromady.
Asi jste neměla ve škole problémy. Bavilo vás učení?
Já jsem nikdy pořádně nevěděla, jak se učit. Ono hodně záleží na učitelích, ti dokážou být hodně motivující. Třeba na biologii jsme měli Martina Cháru. Hodiny s ním mě bavily, učil nás vlastně na příbězích, a to člověka hodně chytne, když ty informace dostává v kontextu. Naše třídní a učitelka chemie a fyziky Zuzana Habětínková mi také hodně pomohla. Chodila jsem na řadu olympiád, to mě bavilo, nechtěla jsem jen sedět ve škole. Později jsem zjistila, že pro mne není ani standardní výuka po hodinách. Mám raději bloky, kdy se mohu na chvíli soustředit na nějaký obor nebo problém.
Co vám ve škole nešlo?
Mně nejde spousta věcí. (smích) Třeba s matematickým klokánkem jsem měla vždycky problém. Z předmětů jsem moc nemusela češtinu a ani angličtinu. Ty čítanky a čtenářské deníky mě moc nebraly. Spíš jsem se zajímala o přírodovědné předměty.
Co je klíčem k úspěchu?
Shoda náhod, okolností a faktorů, podpora rodiny a okolí. Je důležité jít si za tím, co člověka baví a je jedno, jestli se to týká úpravy vlasů, výroby stolu nebo umělé inteligence. V každém oboru se dá udělat kariéra. Asi je nutná i určitá míra tvrdohlavosti, protože rodiče či učitelé mají nějakou představu, kam chtějí člověka nasměrovat. Je ale důležité si své názory obhájit a nejít tou nejjednodušší cestou, protože právě překonávání překážek je to, co člověka posílí a někam ho posune.
To mluvíte z vlastní zkušenosti?
Ano. Já měla například kritický poslední ročník střední školy, kdy mi příliš nevycházela spousta věcí, mimo jiné i přijímačky na medicínu. Ale právě to mě paradoxně postrčilo k tomu, abych začala hledat něco jiného, nějaký přesah do jiných oborů. Nakonec mne to dovedlo k umělé inteligenci. A kombinace medicína a umělá inteligence, to je to, co mě dneska hodně baví. Takže když o tom tak přemýšlím, tak nakonec ten průšvih pro mě byla ta nejlepší zkušenost.
