Společně se nakonec probojovali až do velkého finále, které sice nevyhráli, ale přesto svými výkony ohromili odbornou porotu i diváky u televizních obrazovek.
Dívala jste se po odvysílání na záznamy?
Musím říct, že jsem si z přímých přenosů nic nepamatovala – vždy to byl jen nástup, střih a už jsme stáli před porotou. Byl to neuvěřitelný adrenalin a nálož endorfinů. Takže na záznam jsem se koukala, ale musela jsem pozorovat jen Jakuba. Na sebe se nekoukám ráda. A důležitý byl stejně hlavně Jakub, já jsem ten hezký doplněk. Všímala jsem si, jaké pohyby mu sedí a můžu je tedy použít do další choreografie a které naopak potřebují ještě doladit.
Musím říct, že ačkoli se matně známe ze základní školy, v pořadu jsem vás nepoznala...
Když nejsem nalíčená, tak vypadám hodně mladě, takže mě líčili dost. Ale moc se mi líbilo, že jsem byla každý díl opravdu jiná. Bylo to zábavné – 10 dílů, 13 tanců, protože se někdy tančí dvakrát i víckrát, a v každém úplně jiná tanečnice. Kamera navíc přidává kila a vyhlazuje pleť.
Jak jste se vůbec dostala k tanci?
Už ve školce. Moje paní učitelka tehdy vedla taneční kroužek. A protože jsem ve školce pořád tancovala, tak si mě do kroužku vzala, i když jsem v něm byla nejmladší. Navíc jsem byla dost hyperaktivní a trochu oplácané dítě, takže mi pohyb jen prospěl. Věnovali jsme se základům latiny, a tu také tančím dodnes.
A dál?
Pokračovala jsem v taneční škole pana Dolečka, kde jsem zůstala až do nějakých čtrnácti let, tedy dokud jsem neodešla z Varů.
A na ZŠ a ZUŠ Šmeralova, kde jsme se potkávaly?
Tam jsem paradoxně chodila na obor hudební. Na tanečním bylo moc dětí a neprošla jsem rozřazováním. Paní učitelka, co tenkrát zkoušky vedla, řekla, že já tancovat nikdy nebudu a že musí v první řadě vzít ty talentované děti. A navíc jsem hrála na flétnu. Táta byl rád, protože je to hudebník, hraje na kytaru a zpívá, a měl radost, že budu muzikant po něm. A v naší rodině nikdo nikdy netancoval. Ale mě to strašně mrzelo. Pak jsem dostala aspoň povolení chodit do odpoledního tanečního kroužku, který byl při škole. A místo druhého stupně už jsem šla na gymnázium do Karlových Varů.
Co vás na tanci nejvíce bavilo?
Vymýšlet choreografie. Do kroužku, pro kamarádky i jen tak. Pořád jsem si psala nápady.
Michaela Nováková
|
Tuhle svou schopnost jste využila i ve StarDance.
Ano, tam celebrity učíte nejen tančit, ale vymýšlíte všechny choreografie. Když vás vyberou a vše klapne, tak se sejdete se svojí hvězdou, nafotíte všechny promofotky, natočíte první setkání – při kterém jste hrozně nervózní a produkce vás neustále popichuje, že třeba tu svou hvězdu nepoznáte a jaký to bude trapas, pak dostanete výpis tanců, na kterém vidíte rozřazení pro jednotlivá kola. A já jako první hrozně chtěla tančit cha-chu, což vyšlo.
A Jakuba Vágnera jste poznala?
Jakuba jsem naštěstí poznala, i když jsem toho o něm moc nevěděla. Moji kamarádi tipovali, že určitě dostanu jeho, takže den před setkáním jsem si Jakuba pořádně progooglila a podívala se i na pár dílů jeho pořadu. A opravdu se trefili. A jsem ráda, že už ho znám, je to opravdu osobnost.
A po seznámení?
Začala jsem připravovat choreografie. Ale pak mi došlo, že to tak nemůžu udělat, protože nevím, jak Kuba tančí a co zvládne. Měsíc jsme tedy dělali jen základy a já pozorovala, v čem se cítí dobře a co mu jde. To je na tom asi to nejtěžší – vymyslet choreografii pro netanečníka, aby byla jednoduchá a přitom efektní. Aby to bavilo lidi, ale aby to ocenila i odborná porota.
Myslíte si, že tančit například s hercem, může být v ledasčem snazší?
Kuba mě na to upozornil – že není herec, že nemá vůbec žádné základy. Což třeba Matouš Ruml či Veronika Kubařová, kteří s námi byli ve finále, mají z hereckých škol. Umí se pohybovat po parketu, ví, co je diagonála, krátká strana, dlouhá strana. Kuba si myslel, že na něj mluvím nějakým cizím jazykem. Neměl opravdu žádné základy. Museli jsme být na parketu třeba dvojnásobně déle než další finalisté. Jakub si to finále opravdu vydřel.
Vnímáte o to víc úspěch, že jste se dostali až tak daleko?
Určitě. Myslím si, že Jakub by měl dostat cenu největšího dříče za největší pokrok. Matouš byl ultratalent – od začátku byl opravdu skvělý. Veronika také. Jakub dřel. A myslím, že to tak vnímali i porotci.
Jistou fyzičku ale měl...
Jakuba vlastně zařadili do skupiny sportovců. Jenže Jakub při rybaření jen stojí a tahá rybu. Moc pohybu v tom není. Nohy rozhýbat neuměl. Měl ale neskutečně silné ruce – tak silné ruce jsem u někoho tak hubeného asi ještě neviděla, a měl velmi dobře zpevněný střed těla.
Takže zvedačky vám šly?
Ano. Praktikoval na mě stejnou teorii jako na ryby. S výjimkou toho, že ryby poté pouští do vody. Mě nikdy naštěstí neupustil.
Co všechno se pro vás po StarDance změnilo?
Je toho hodně. Na začátku to byla jedna obrovská radost a nervozita. Bála jsem se, jestli budu dost dobrá a jestli vše zvládnu. Jenomže pak všechno nabere takové obrátky, že není čas na nic – ani na to být nervózní, nebo si to vlastně celé pořádně uvědomit. To mě asi zpětně nejvíc mrzí, že jsem si to nestihla víc užít.
A cítíte se tedy jinak?
Stal se ze mě silnější člověk. Měla jsem ráda věci přesně naplánované a zorganizované, a to jsem ten půlrok nemohla mít, protože nevíte, co bude za týden a kdy ze soutěže vypadnete. Plánovat zvládnete jen tréninky. Ale ne podle sebe, ale jen podle Kuby, aby on k tomu stihl ještě pracovat.
A vy jste během StarDance stíhala i jinou práci?
Zhruba od půlky už ne. Musela jsem vše zrušit, své kurzy i žáky. Moji šéfové se nejdřív trošičku zlobili, asi nečekali, že se opravdu dostaneme tak daleko, ale pak mi samozřejmě začali fandit a prožívali to se mnou.
Jakých tanců jste se v soutěži nejvíce bála?
Nejvíce jsem se bála quickstepu. Ne kvůli sobě, spíš kvůli Kubovi. Jemu seděla cha-cha. Tu viděl v každé písničce, i když tam nebyla. Když se v quickstepu stane chyba, tak se strašně špatně nahazuje zpátky. A to přesně se nám také stalo. Na zkoušce vše v pořádku a u přímého přenosu si Jakub omylem kopl do kotníku a pak chvíli trvalo, než zpátky chytil rytmus. Bála jsem se i slowfoxu, ale ten byl paradoxně nakonec naším nejlepším tancem.
Na co jste se naopak těšila?
Těšila jsem se na rumbu. A přitom je těžká, na pomalých tancích je vše vidět, každá chyba, každá neplynulost a člověk často vypadá ne ladně, ale ztuhle.
Jak velký je rozdíl, když je v roli hvězdy muž či žena?
Tanečnice musí dělat ozdobu, což je pro netanečnice těžké a pro nás je zase těžké, začít někoho učit vést a neztratit na tom měsíc času. Já vést nepotřebuji, ale je dobré, aby porota viděla, že to tanečník umí. Takže v těch jednodušších pasážích jsme to vždy zkoušeli. Důležitější pro mě bylo, aby Jakub držel rám v rukou a byl pevný.
Jak vše ve StarDance vůbec probíhá? Co vše je skryto za sobotními živými přenosy?
Před začátkem soutěže trénujete už zhruba tři měsíce. Je to na vás, co všechno si připravíte dopředu, a co necháte až na jednotlivá kola. Nikdy totiž nevíte, kdy vypadnete a co si stihnete zatančit, a co už ne. Daný tanec jsme trénovali vždy od neděle do čtvrtka. Ve čtvrtek byla na Výstavišti první generálka s živou kapelou. Do té doby jsme totiž tančili na originální písničku a najednou to bylo poprvé naživo. A to někdy zní přece jen o trochu jinak. I kapela se musí všechny ty písničky naučit a nazkoušet si je.
A pátek a sobota?
V pátek se tance projíždějí znovu, tentokrát i s kamerami. Těch kamer je tam totiž tolik, že si produkce vše pečlivě rozkresluje a rozepisuje, aby přesně věděli, kdy bude koho zabírat jaká kamera z jakého úhlu. To aby měli diváci u televizních obrazovek z tance co nejlepší zážitek. Porota ale nesmí přijít a nic vidět, ta to vidí poprvé až v sobotu. Nicméně my už v pátek jedeme takovou verzi přímého přenosu i s moderátory a se vším okolo. Včetně vypadávání.
Vypadávání?
Ano, zkoušelo se i vypadávání. Pokaždé cvičně vypadl někdo jiný. Třeba my s Jakubem jsme byli na vypadávání opravdoví experti, protože pana režiséra to hrozně bavilo – já jsem hodně emoční a v prvních kolech mě to vždy rozbrečelo.
A samotný soutěžní den?
V sobotu jsme se všichni sešli brzy ráno, Marek Eben donesl láhev šampusu, ťukli jsme si a sjeli jsme to celkem třikrát.
Proč tolikrát?
První projížděčku jedeme v teplákách, odpoledne pak přijdou první diváci a to si poprvé zkoušíme i šaty. Švadleny rychle došívají, co je zapotřebí. Do toho nás zkouší česat, kontrolují, jak vypadají různé odstíny rtěnek, jsme za takové pokusné králíky. Tak, aby v osm večer bylo vše dokonalé.
A šaty pro každý večer byly opravdu vždy nové?
Šité na míru. Dost mě mrzelo, že jsem si je neužila víc. Protože byly opravdu krásné a člověk je měl na sobě vždy jen dvakrát. V pondělí byla první zkouška, kdy na mě špendlily prakticky jen cáry látky. A pak přijdete v sobotu a najednou hotové nové šaty. A to obzvláště u tanečnice dělá opravdu hodně, jestli se dobře cítí v tom, v čem je oblečená.
Chtěla byste si účast v soutěži napřesrok zopakovat?
Určitě bych chtěla, ale uvidíme, co bude. Moc by se mi líbilo, kdyby se zopakovalo letošní složení tanečníků. Vždy je těžké, když se sejdou ti, co už to znají a nováčci. Letos jsme byli všichni úplně noví, a to je myslím fér.
Jak vás soutěž s Jakubem Vágnerem sblížila?
Myslím, že se z nás stali životní přátelé. Je to parťák, kterému můžu zavolat s jakýmkoliv problémem a vždy mi poradí.
Dá se vůbec projít soutěží a nesblížit se?
Páry, které si nesedí, dost často možná vypadnou hned ze začátku. Je to velká přidaná hodnota a diváci ji určitě cítí a baví je. To, že si rozumíte, a že k sobě máte blízko. Lidé s vámi ten pocit blízkosti mohou sdílet.
Využijete Jakubova slibu, že teď vás naopak on vezme na ryby?
Až se oteplí. Já v zimě raději lyžuju. Ale na léto se moc těším, doufám, že vybereme nějakou exotickou destinaci a Jakub bude moci lovit ryby. A já třeba odpočívat na pláži.
17. prosince 2019 |
