„Když jsem zjistila, že jsem byla nominovaná z téměř 850 kolegyň či kolegů, málem jsem dostala infarkt,“ vzpomíná s úsměvem na den, kdy se o soutěži dozvěděla vrchní sestra interního oddělení.
Jak jste se dozvěděla, že budete v soutěži o Nej sestřičku?
Byl to březen a já měla zrovna dovolenou a najednou se mi rozezvonil telefon. Na druhé straně byla tehdejší ředitelka nemocnice. Ta mi řekla, že mě nominovala do soutěže. Vůbec jsem to nečekala, že vyberou zrovna mě. Pořád jsem si říkala, proč zrovna já, jsou tam lidi, co si to zaslouží víc. Míchají se ve mně pocity, neudělám tam ostudu? Na druhou stranu, je to jen soutěž. Jen se zúčastnit je pro mě výhra.
V posledních dvou letech byly v soutěži i vaše dvě kolegyně ze Sokolova. Byla jste u nich pro rady?
To víte, že jsem se vydala vyzvídat. Člověk jde do neznáma, neví, co se bude odehrávat. Co se bude dít... Každá mi něco poradila a za to bych jim chtěla poděkovat.
Michaela Rauscherová
|
V rámci soutěže se od prvního září na internetových stránkách hlasuje i o titul Miss sympatie a zatím držíte první místo. Hlasuje se do posledního září na stránkách www.nejsestricka.cz.
Doufám, že si náskok udržím, moc ráda bych se umístila, nemusí to být zrovna první místo, ráda budu i za druhé nebo třetí.
Jak na to všechno reaguje vaše okolí?
Dostávám mnoho zpráv, kde mi píší: Míšo, posíláme hlasy a držíme palce. Podobné vzkazy mi dodávají energii nejen do soutěže, ale i do mé každodenní práce.
Jste nejen nejmladší účastnice soutěže, ale také nejmladší vrchní sestra oddělení v rámci sokolovské nemocnice. Jaké to je?
No nejmladší, už mi táhne na třicet (smích). Ne, jsem hodně ambiciózní a cílevědomý člověk, který si jde za svým. Co si umanu, toho se snažím docílit. I proto bych se ráda umístila v soutěži.
Proč jste si vybrala právě interní oddělení? To podle mého moc mladých zdravotníků neláká...
Není to oddělení, které by si zdravotníci vybírali mezi prvními. Začínala jsem na multioborové JIP, kde mi byla práce velice blízká, a to po celých sedm a půl let, které jsem tam strávila. Je to širokospektré oddělení, kde si po odborné stránce vyzkoušíte opravdu všechno.
A to vás jiné oddělení neláká?
Na dva roky jsem si odskočila na dialýzu. Je to nahrazení funkce ledvin (čištění krve). Po těch sedmi a půl letech jsem pociťovala chuť vyzkoušet něco nového. Potřebovala jsem změnit prostředí. Bavilo mě to, asi bych tam i zůstala, ale poté se objevila možnost stát se vrchní sestrou na interně. Zkusila jsem to. Vyhrála jsem výběrové řízení a jsem tady.
V současné době máte pod sebou 37 lidí, což není zrovna málo.
A to máte bez lékařů, ti občas vydají i za víc (smích).
Jak se vám pracuje v pozici první dámy interny?
Máme tu dobrý kolektiv, jsou tu sestřičky mladší i starší než já. Se všemi se snažím vyjít slušně, nic nenařizovat. Ze své zkušenosti vím, že diktatura nikam nevede, proto vždy volím cestu domluvy. Na druhou stranu jsou věci, přes které vlak nejede a musí se dodržovat.
Mluvila jste o mladších sestrách, mají o tuto práci zájem, přicházejí?
Snažím se lanařit všechny zájemce. Není výjimkou, že tu po noční zůstávám a volám na všechny strany. Není problém ani zajistit částečný úvazek a přitom dělat školu, podobně jako jsem to měla já. Je nutné je lapat a navnadit. Kdo projde internou, má kvalitní základy. Za tím si stojím.
Přes léto vám vypomáhaly čerstvé absolventky střední zdravotnické školy, jak moc vám pomáhaly?
Děvčata se rychle zaučila a dokonce mi volala jedna z nich, že by ráda využila nabídky práce na částečný úvazek při škole. Jsem ráda za každou pomoc i za pár služeb v měsíci.
Jednu dobu hrozilo sokolovské interně uzavření, ty časy už jsou pryč?
Už se nám situaci povedla stabilizovat, bohužel někdy na úkor lidí, kteří si brali hodiny a hodiny přesčasů. Máme tu na výpomoc jak sestry z ARO nebo JIPu, tak i z jiných oborů. Nesmím zapomenout na kolegyně vypomáhající z mateřské dovolené. Sloužím i já, což si myslím, že je dobré pro kolektiv, když vidí, že nejsem vrchní sestra, která pracuje jen od stolu.
Sestavovat měsíční služby asi nebude žádný med...
Dost často je to peklo. Občas je i jak se říká „splácávám“, na což nejsem vůbec hrdá, ale nedá se nic jiného dělat. O to víc si myslím, že jsme jako kolektiv stmelený, protože si snažíme vzájemně vypomáhat.
Měsíčně vám oddělením projde na 500 pacientů. Jací jsou?
Musím říct, že dříve byli pacienti i jejich příbuzní vděční za naši péči. Hodně se to změnilo. Často si myslí, že jsou v hotelu. Myslí si, že si za služby platí. Ano, platí si pojištění, ale nemůžou po nás očekávat podobné zacházení jako v hotelu, tady jsou ve zdravotnickém zařízení. Často nechtějí dodržovat režim, nařízení od lékařů... Roste i agresivita příbuzných.
Co si pod tím máme představit?
Máme tady lékaře z různých koutů světa, podle mého s nimi není v komunikaci žádný problém, jinak to ale vnímají příbuzní od pacientů. Pro některé je i nelogické to, že jde lékař například po 32 odsloužených hodinách domů a že bude k dispozici až další den.
Slyšel jsem, že jste od pacienta dostala i nabídku k sňatku...?
To jsem ale ještě byla mladší, jeden starší pán, který mi přirostl k srdci, se vyjádřil, že by si mě vzal s sebou domů. Bylo to moc milé.
Sledujete situaci okolo Karlovarské krajské nemocnice, kde sestry požadují přidání peněz? Jak se z tohoto pohledu daří vám?
Situaci sleduji, ale my jsme soukromé zařízení. Na rozdíl od Chebu a Karlových Varů máme základy a nástupní platy velice slušné. Máme i možnost zajímavých bonusů, takže si myslím, že na tom špatně nejsme.
Po těch letech ve zdravotnictví, naplňuje vás ještě práce?
Jsou to asi dva měsíce, kdy jsme na interně vytvořili společenskou místnost jak pro návštěvy pacientů, tak i pro ně samotné. Místnost našla své uplatnění, nedávno jsem se tam šla podívat a byla téměř plná. To je ten pocit, kdy si řeknu, že má moje práce smysl. Proto to dělám. Na druhou stranu jsou i psychicky a fyzicky těžké dny.
Podle toho, co říkáte, asi nemáte moc volného času.
To je pravda, je ho minimum. Především o prázdninách, kdy je čas dovolených a je nás tu pár. Byly měsíce, kdy jsem byla v práci i 250 hodin. Když mám volno, snažím se vyrazit s kamarádkami na skleničku dobrého vína nebo do kina.
Prý máte ráda hlavně filmové horory.
A moc. Snažím se chodit s kamarádkami, ale moc jich na to není, ale vždy se najde někdo, kdo se mnou jde, a pak se v kině bojíme společně. Nemám ráda krvavé horory, ale takové to duševno a psycho. Občas se mi po tom i špatně spí, ale mám to ráda.
