„Samotná nominace pro mě byla odměnou,“ řekla skromně i po skvělém umístění Jarmila Ryvová z Nemocnice Sokolov.
Co jste říkala tomu, že jste se dostala do soutěže?
Když mi paní ředitelka nemocnice Jitka Samáková volala tuto informaci, tedy že mě nominovala do této soutěže, oněměla jsem. Několik vteřin bylo z mé strany děsivé ticho, než se ve sluchátku znovu ozvala paní ředitelka, jestli jsem stále na telefonu. Už jen nominace, ve které měly prsty i mé kolegyně z ortopedie, mě nesmírně potěšila.
Disciplínou je i jeden z nemocničních úkonů, co jste si vylosovala?
Vylosovala jsem si dezinfekci rukou. Z pohledu laika je to jednoduchý úkol. Ale není to opravdu žádná jednoduchá věc.
Jarmila Ryvová
|
Čím to?
Ačkoliv by ji měl zvládat každý, není tomu tak. A právě proto se pak šíří různé nemoci, kdy nejznámější je asi žloutenka.
Jak vypadá správný postup?
Je to šest úkonů, kdy si do dlaně dáte dezinfekční prostředek. A poté začít umývat vše na rukou, dlaně, hřbet dlaně, prsty a také prostor pod nehty. A hlavně nezapomenout na prostor u palce, na to se zapomíná úplně nejvíce. Každý úkon by měl trvat pět vteřin, takže ve výsledku to dává 30 vteřin.
Nakonec jste se umístila v konkurenci sestřiček z celé republiky na druhém místě. Čekala jste to?
Byla jsem strašně překvapená. Já jsem si totiž dopředu vybrala své favority. Když vyhlásili moje jméno, tak jsem nemohla ani vykročit pro cenu.
Setkala jste se s kolegyněmi z celé republiky. Dalo vám to něco?
Tím, jak jsme byly z různých koutů, tak jsme si předávaly informace. Zjistily jsme, že máme stejné problémy. Je to všude podobné. Například nedostatek sestřiček je celorepublikový problém.
Jak tento nedostatek vidíte z vašeho pohledu vrchní sestry?
Je to opravdu hodně znát. Je těžké dělat rozpis služeb, aby nikdo nebyl zvýhodněn a všichni měli stejně. Občas je to jako řešení rébusů. Samozřejmě sloužím i já.
Kdyby to bylo na vás, co byste změnila, aby se zvýšil počet sestřiček?
Je toho více, ale určitě mezi to patří zvýšení ohodnocení sester i problematika vzdělávání. Na praxi k nám chodí dívky ze zdrávky a musím říct, že jsou neskutečně šikovné. Dokonce si troufám říct, že by po maturitě u nás mohly rovnou nastoupit, a většina by i chtěla, jenže musí jít dál studovat. A pak to přijde. Najde si přítele, přestěhuje se do jiného města, nastoupí na mateřskou. Tyhle holky se k nám už poté skoro nikdy nevrátí.
Chtěla jste být sestřičkou už jako malá, nebo to přišlo později?
Musím se přiznat, že jsem od 4. třídy chtěla být dětskou sestřičkou nebo lékařkou. Dětská sestra se mi splnila, neboť ještě tenkrát, když byl tento obor, jsem ho vystudovala. Po maturitě v roce 1989 jsem nastoupila do nemocnice. Po mé mateřské dovolené ale bohužel nebylo místo na dětském, tak jsem si před 16 lety vybrala ortopedii. A ta mi přirostla k srdci.
Když se vysloví ortopedie, vybaví se mi pilky a kladívka. Jak je tento obor náročný?
Pro lékaře je to truhlařina a řezbařina, je to všechno možné dohromady. Pro nás, pro sestřičky, je to také náročné. Jen část pacientů podstoupí operace s horními končetinami, ti mohou chodit, ale ten zbytek ne. Takže je na nás je naučit chodit s berlemi. Navíc pacienti nejsou nejmladší, musíme jim hodně pomáhat.
Jste sestrou od roku 1989. Za tu dobu jste asi zažila revoluci v medicíně díky moderní technologii.
Šlo to raketově dopředu. Když jsem začínala, měli jsme třeba obyčejné jehly nebo skleněné stříkačky. Prošla jsem si tím vším.
Co vám nejvíc usnadnilo práci?
Jednorázové pomůcky. Nemusíme díky nim nic mýt, sterilizovat. Neztrácíme tím čas, který můžeme věnovat jiným činnostem.
Sledujete populární seriály ze zdravotního prostředí?
Abych se přiznala, nemám na ně čas, jen občas zahlédnu některý z dílů. A když už se na to dívám, tak mám stále úsměv na tváři. Představa, že bych v podpatcích strávila celou směnu, nebo měla tolik času na kafe, mě pobaví. V reálném světě je to nemožné.
Utkvěl vám v hlavě některý z pacientů, o kterého jste se starala?
Je jich hodně. Především pacienti, kteří tu zůstávali dlouho.
