Takový je nejstručněji podaný výčet výsledků práce Pavly Andrejkivové, zakladatelky agentury domácí péče Ladara. Za svou práci v minulosti získala celou řadu městských, krajských i celonárodních ocenění. Třešničkou na dortu pak byl řád Elišky Přemyslovny, který převzala v letošním roce.
„Strop agentury Ladara je v mých schopnostech,“ říká vitální dáma, která má v šuplíku ještě další projekt. Ten by měl jednou být jejím majstrštykem.
Kdy začala fungovat Ladara?
Funguje od roku 1994. Tehdy to však ještě nebyla Ladara, ale Agentura domácí péče. Ta se pak v roce 2005 transformovala do společnosti s ručením omezeným a posléze v roce 2006 ještě v obecně prospěšnou společnost Agentura domácí péče Ladara.
Co znamená vaše jméno Ladara?
Lásku Dávám Rád. V roce 2005 jsem ležela v nemocnici. Věděla jsem, že se budeme transformovat, všichni dostali úkol pokusit se vymyslet příhodný název. Tehdy jsem si říkala: Když za těmi lidmi chodíme, dáváme jim lásku. A dáváme ji rádi. Takže jsem složila Ladara a nikdo to nepřekonal.
Pavla Andrejkivová
|
Když jste v první polovině devadesátých let začala poskytovat v Karlových Varech sociální služby, mělo to nějaký impuls nebo to byl dlouhodobější proces zrání nápadu?
Byl to dlouhodobý impuls. Dvě desítky let jsem učila na zdravotnické škole a musela jsem si doplňovat vzdělání. Takže jsem jezdila na pedagogickou fakultu do Brna a posléze do Národního centra vzdělávání, kde jsem musela vystudovat specializační studium. V té době jsme doma měli tři malé děti a babičku, manželovu matku, které bylo přes 80 let. Manžel byl schopen obstarat jenom jednu skupinu. Už v té době se ve mně rodily myšlenky, proč něco neexistuje? Proč nemůže někdo babičce o víkendu přivézt oběd? Proč se někdo nemůže na ni přijít podívat? Tehdejší doba ovšem podobným myšlenkám nepřála. To až po revoluci. Tak jsem začala uvažovat, co s tím. Založila jsem proto agenturu domácí péče. A jak jsem jezdila po klientech, viděla jsem, že i jejich rodiny jsou z péče unavené, že potřebují také odpočinek, takže jsem zřídila stacionář pro staré a nemocné. Dělali jsme v něm takzvanou úlevovou péči tak, aby ti, kteří se o své rodiče starají, mohli třeba odjet na dovolenou. A podobně se nabalovaly další služby.
Ty se ovšem neobejdou bez peněz. Jak jste řešila finanční stránku?
Šla jsem a požádala město, aby mě nějakým způsobem podpořilo. První dotace byla 11 tisíc korun. To mi stačilo na gauč, na kterém klienti seděli. Takže jsem hledala pomoc dál. Dostalo se mi ji na Diecézní charitě Plzeň. Přijel za mnou její ředitel s tím, že vůbec neví, že tady někdo potřebuje takovou pomoc. To vykrystalizovalo v roce 1994 v založení Farní charity Karlovy Vary. Ta převzala stacionář, ale chyběly prostory. Proto jsem je sháněla. Vše pro nás bylo nesmírně nedostupné. První zázemí jsme našli ve Staré Roli v místě, kde bylo zdravotní středisko, kde nám uvolnili část dětské čekárny. A už bylo místo pro šest lůžek, na kterých si mohli klienti odpočinout. I ten gauč, na který si mohli sednout. Ale to začalo být brzy málo, takže jsme hledali dál. Tehdy už město vědělo, co je charita. V roce 1998 se mi povedlo, že nám město zapůjčilo školní družinu, budova byla města.
Zde Farní charita založila Dům pro matku a dítě.
Farní charitu jsem vedla do roku 2005, kdy jsme založili denní stacionář pro staré a nemocné, denní stacionář pro mentálně postiženou mládež, pobočku Alzheimerovy společnosti, která byla zaregistrována až po mém odchodu, dům na půl cesty i denní stacionář pro mentálně postiženou mládež. To už bylo pět služeb, které fungovaly a fungují i dále pod Farní charitou.
V roce 2005 jste se tedy od Farní charity odstřihla?
Musela jsem. V té době jsem vážně onemocněla. Musela jsem si vybrat: buď já a moje práce, nebo rodina. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla na Farní charitě skončit a věnovat se rodině a firmě, kterou jsem založila. Do ní vstoupili i mí synové. V té době vznikla rehabilitace, kterou vede můj syn fyzioterapeut. Druhý syn vede sociální služby. Tehdy začal platit zákon o sociálních službách, takže jsme museli všechny registrovat. Už to nebylo tak, že bych všechno mohla vést sama. A já měla v hlavě ještě spousty nápadů. Takže jsem svou práci pomalu předávala. Starší syn, který má ekonomickou školu, začal dělat ředitele Agentury domácí péče Ladara o.p.s. Neměl ale sociální vzdělání, takže si udělal ještě sociální práce. Na začátku 21. století jsme začali rozvíjet mobilní hospicovou péči. Dostali jsme tak možnost poskytovat péči umírajícím přímo v jejich domovech. V roce 2017 jsme se dostali do pilotního projektu paliativní péče, kde jsme museli splnit mnoho podmínek.
Bylo to náročné?
Museli jsme doložit, že máme lékaře, úvazky sester, psychologa, psychoterapeuta, duchovního i sociální pracovníky.
Co bylo nejtěžší?
Sehnat lékaře se specializací v paliativním oboru. V kraji je jeden v Sokolově, je ale velice vytížený. Nebylo možné chtít po něm, aby se uvázal i u nás. Druhý je v Chebu, ale ten již nemůže pokrýt pracovně větší území. Je už v letech, má zdravotní problémy. Takže teď máme lékařku z Prahy, která do Karlových Varů podle potřeby dojíždí. K ní máme ještě tři lékaře, kteří jí vypomáhají – dva obvodní a anesteziologa.
Vy, když vidíte komplikaci, snažíte se nějakým způsobem pomoct. Problémů je ale spousta. Má Ladara nějaký strop?
Strop bude asi v mých schopnostech. Ještě jeden projekt mám v šuplíku. Vše ale závisí na finančních prostředcích. Tento projekt by ale přinesl uspokojení mnoha lidem. Jak starším, tak jejich dětem. Bude-li vůle, třeba se to povede. Ale bylo by to úžasné.
Sociální práci děláte už čtvrt století. Měla jste někdy chuť to zabalit?
Nevím, jestli přímo zabalit. Ale hodně mě vyčerpá fakt, že nejsou pracovníci. Můžete mít vymyšlených spoustu projektů, můžete mít zajištěnou kvalitu, ale dnešní systém nezaručuje, že pracovníci budou. Mladí lidé ze školy nepřicházejí. Co pomůže, když nechá stát vystudovat za rok třeba 30 zdravotních sester a pouze jediná zůstane ve zdravotnictví? Lékařské fakulty jsou plné. Ale máme doktory v nemocnicích? Nemáme! Máme lékaře na obvodech? Nemáme! Nikdy jsem se ale neocitla v situaci, i když pár krizových momentů bylo, kdy bych to chtěla vysloveně zabalit. Sice jsem párkrát řekla, že dávám výpověď, ale dobře jsme věděla, že nikdy neodejdu. Nemůžu. Ale Farní charita běží i beze mě, věřím, že bude fungovat i Ladara.
Letos jste získala řád Elišky Přemyslovny. Je to pro vás vyvrcholení vašeho snažení?
Určitě ano. I když jsem dostala ocenění od města, od kraje, v alzheimerovské společnosti. Ale kdo má řád Elišky Přemyslovny? Vždyť letos toto ocenění získalo jen deset žen. Je to svým způsobem výjimečný klub. Každé ocenění je pro člověka důležité, když ví, že je odezva na jeho práci. Veškerá ocenění nejsou jen moje, ale i všech těch, kteří mi v práci pomáhají. Ale řád Elišky Přemyslovny jsem absolutně nečekala. Ráda bych poděkovala všem našim sestřičkám, vedoucím pracovníkům, pracovníkům v sociálních službách, lékařům a vůbec všem, co nám dodávají sílu svým úsměvem, který je pro nás motivací v naší práci pokračovat.
