Právě díky úsilí jeho i jeho kolegů se na Cínovci podařilo objevit obrovské zásoby tohoto strategického prvku. V lokalitě Tisová u Kraslic navíc pátrá po ložiscích kobaltu. „Jedinec v tomto byznysu neznamená nic. V mém případě tisk potřeboval kladného hrdinu. Jinak na tom pracovala a pracuje velká skupina lidí. Geology počínaje a vrtaři konče,“ říká Otto Janout.
Co vás přimělo k tomu hledat rudy či litné slídy právě v Krušných horách?
Byli jsme čtyři, založili jsme kvůli strategickým kovům, které měly potenciál vyskytovat se v Krušných horách, společnost Geomet. Jinak geologicky jsou Krušné hory velice perspektivní oblastí. Stovky let se tady těžilo, takže bylo jen otázkou najít dnes tu správnou komoditu, tedy lithium.
Objevil jste na Cínovci ložiska lithia, v Kraslicích jste pátral po kobaltu. Co se dá ještě v Krušných horách objevit?
Jsou tady ložiska cínu a wolframu, ale ta nejsou z ekonomického hlediska zajímavá. Takže teď tady zbývá na Cínovci kombinace lithium, cín a wolfram. Mluví se sice i o rubidiu, ale to zatím nemá použití. Jeho celková spotřeba je asi dva tisíce kilogramů. Na Cínovci je ho tak zásoba na tisíce let. Pokud se ale nenajde nějaké využití tohoto prvku, bude jen jako dekorace.
Otto Janout
|
Měl jste možnost pracovat prakticky po celém světě, můžete tedy srovnávat. Jsou krušnohorská naleziště velká? Nebo významná?
Ano. Například Cínovec je obrovské naleziště lithia. Ale má jednu nevýhodu. Je nízkokovnaté. A další nevýhodou je, že nikde jinde na světě nemůžu říct, že se lithium získává z cinvalditu. Ten je pouze na Cínovci, který mu dal jméno. Takže případná výroba lithia z cinvalditu je technologicky průkopnický projekt. A jděte pak za někým, kdo to má financovat. Když se vás zeptá, kde jinde takové technologie ve světě frčí, můžete jen odpovědět, že nikde. To dále riziko desetimiliardové investice zvyšuje.
Možná i proto jsou tyto projekty vesměs pro zahraniční investory. Pokoušel jste se je ale takříkajíc počeštit? Tedy nabídnout je tuzemským investorům?
Ze začátku jsme samozřejmě hledali investory v Čechách. Ale většinou naše dopisy skončily v koši sekretářek, dál jsme se nedostali. Na Cínovci jsme začínali v roce 2007, o tři roky později nám bylo stanoveno průzkumné území, v roce 2014 jsme se pak dostali k samotným fyzickým pracím. V prvopočátku jsme vše dělali sami. Ale když jsme viděli, že jen průzkum přijde na stovky milionů korun, hledali jsme samozřejmě investory. V Čechách jsme nenašli žádného, neuspěl jsem ani v Kanadě. Jak jsem řekl, nikdy jsme nemohli dát příklad, že taková technologie ve světě frčí. Až v roce 2013 jsme získali investici od Australanů. Když už tam nechali asi 200 milionů korun, říkali jsme si, že uzrál čas, aby třeba polostátní firma, jako je ČEZ, do toho šla. Ale dvakrát nás odmítli. Podívali se na podklady, viděli nutné miliardové investice, rizika i dlouhodobost návratnosti a řekli, že je to pro ně moc riskantní. Nemohu je za to obviňovat, jsou to lidé, kteří rozumí rizikům. A tohle pro ně bylo moc vysoké. Zkoušeli jsme oslovit i uhelné těžařské firmy. Ale dopadli jsme podobně. Nikdo neviděl potenciál, jen rizika.
Připravit těžbu lithia by stálo 10 miliard. I tak se má vyplatit |
Jaká jsou ta největší? Právě dlouhodobá návratnost?
Také. Už teď je na Cínovci proinvestováno nějakých 200 až 300 milionů korun. Následovat bude studie, která rozhodne, zda je těžba vůbec rentabilní. Bude to stát dalších 300 milionů. Tedy až po 600 milionech vysoce riskantní investice bude jasné, zda vůbec má cenu investovat dalších deset miliard. Pak posloucháte politiky, kteří tvrdí, že je to tutovka, že naleziště vydělá miliardy, dokonce se mluví o dvou bilionech. V kontextu, když vynásobíte množství lithia v tunách, pak ano, můžeme se bavit o dvou bilionech. Ale nikdo z politiků už neřekl, že by se muselo těžit 350 let. Slyšel jste to někdy z úst politiků? Za 21 let, a to není z mé hlavy - to vypočítali vysokoškoláci, by stát z těžby a výroby lithiových baterií, které by se pak použily v českých elektromobilech, utržil jenom na DPH přes 700 miliard korun. To je málo?
Pracoval jste prakticky po celém světe. Setkal jste se někdy s podobnými problémy?
Většinou v takzvaných banánových republikách. Já doufám, že Česká republika je moderní evropský stát a vyspělá země. V moderním světě stát určuje pravidla hry a tohle rizikové podnikání, jako je těžba, nechává privátnímu kapitálu. Jsou výjimky, ale ty se týkají spíš ropy. Ta má úplně jinou ekonomiku. Navrtáte ropné pole, a pak už jen inkasujete. Tady riskujete miliony do průzkumu, a pak vás ještě čeká miliardová investice. Je to trochu neporovnatelné.
Už jste se zmínil o Australanech, kteří mají též zájem o naleziště kobaltu na Tisové. Jak jste je sháněl?
Přes známosti. Průzkum na Cínovci nám udělal docela dobrou pověst. Ale asi ne u českých politiků. Ukázalo se, že skupina čtyř lidí byla schopná pokračovat tam, kde stát típnul veškerý průzkum. Tahle práce není o tom - od tolika do tolika - a pak jít na pivo. Já prací doslova žiju. Ve dne v noci. Být prospektorem je životní styl. Proto mě to bavilo na Cínovci. Ta objevovací fáze. I když my jsme vlastně nic neobjevili. Jen jsme tomu přidali hodnotu. Dřív to byl cín, wolfram, lithium. Dnes je to lithium, cín a wolfram. My jsme do Cínovce investovali deset let života. Teď už je to na báňských inženýrech. Uvidíme, co z toho bude.
V České republice jste si pro svou práci vybral Krušné hory. Dá se říct, že právě tento kout republiky je pokladnicí nerostného bohatství?
Až tak bych to neřekl. Jsou tady dvě perspektivní lokality. Cínovec a Tisová. Ty teď zkoumáme, respektive Cínovec už je dál. Proto jsem také odešel. Jako prospektora mě baví právě ta objevovací fáze. Když už jsou zásoby odvrtané, je to o tom, dát na to mašličku a říct báňským inženýrům: „Vy teď jděte a z geologických zásob udělejte těžitelné zásoby.“ To je obrovský rozdíl. Baráček z karet může kdykoliv spadnout. Ale když už na něj máte základy, a domeček je z cihel, tak ten už asi vydrží. Role geologů a prospektorů je najít geologické bloky. A na inženýrech je říct, co je rentabilní. Pokud jim ale do toho politici nefušují.
