Koronavirus nás ale může podle psycholožky i něco dobrého naučit. „Právě teď dostáváme šanci vidět, co opravdu k životu potřebujeme,“ myslí si Jolana Mižikarová.
Co teď trápí vaše dětské klienty v poradně nejvíc?
Děti by se chtěly vrátit zpět do školy. A to i ty, které tam předtím nechodily úplně rády. Rády by se vrátily k životu, který byl pro ně srozumitelný a měl svá pravidla. Také jim chybí vrstevníci. Rovněž mají pocit, že jsou ze strany školy přetížené a trápí je i to, že mají malou nebo vůbec žádnou odezvu od svých vyučujících.
Jolana Mižikarová
|
Máte pocit, že jsme jako společnost skutečně v krizi?
Ano, jsme ve velmi obtížné situaci. Všechny naše jistoty se otřásají v základech. I proto přibývá frustrace, neporozumění a také ponorkových stavů, pokud je celá rodina najednou tak dlouho pospolu. Děti se učí z domu, rodiče mají home office, všichni sdílejí jeden notebook...
Existuje instantní recept, jak se z toho nezbláznit?
Cestou je otevřeně o svých pocitech, strachu, úzkostech a nadějích mluvit. A také se obrnit trpělivostí a být solidární jeden k druhému. Doporučila bych i posilovat své sociální vztahy třeba prostřednictvím Facebooku.
A když jsme celé dny všichni zavření doma?
Je zapotřebí určit si priority na konkrétní den a ten si i strukturovat tak, aby byly zastoupeny povinnosti i společné akce – procházky venku nebo hraní.
Dá se vůbec nějak s emocemi typu strach, bezmoc či úzkost rozumně zacházet?
Ano, dá se to. Strach, úzkost a obavy patří k našemu životu stejně jako radost a nadšení. Teď je zapotřebí se víc soustředit na tu radost a hledat způsob, jak se vyrovnat se strachem. Jde to třeba čtením knih, sledováním filmů a pohádek, poslechem dobré hudby nebo společným vařením jídel, která mají všichni v rodině rádi. Každý den si prostě najděte něco, co vám zlepší náladu. Také doporučuju sledovat jen jeden zdroj informací od lidí, kteří jsou opravdu odborníky ve svých profesích. Hodně pomáhá i aktivní pohyb na vzduchu a třeba i dobrovolnictví.
Co nás může koronavirus podle vás naučit?
To, že nic není jisté a že se máme radovat z toho, co máme. Že se má život žít teď a tady, protože během chvilky může být všechno jinak. Také se nejspíš naučíme vážit si i těch úplně obyčejných věcí – že mám s kým být, někomu na mně záleží, že mohu pomáhat... Dostáváme šanci uvidět, co opravdu k životu potřebujeme, i když to někdy bolí.
K roli zaměstnance se v mnoha domácnostech přidala i role domácího učitele. Co mám jako rodič teď raději vypouštět, abych zůstala v klidu?
Stejně jako dítě potřebuje vědět, k čemu se to nebo tamto má učit, potřebuje i rodič znát, k čemu je to dobré, aby to jeho potomek uměl. K tomu je nutná úzká spolupráce s učitelem.
Jak by tedy měla vypadat ideální komunikace rodičů se školou?
Učitelé by měli mít informace od rodičů, jak se jejich potomek potýká s distanční výukou, jaké technické možnosti k tomu doma jsou. A také o tom, jak se dětem daří s přidělenými úkoly pracovat, kde je tlačí bota, co je třeba znova zopakovat, jak se dá i jiným způsobem požadované učivo naučit. Komunikace učitelů a rodičů je aktuálně ke zvládnutí této náročné situace nezbytná. A jestli mělo vaše dítě nějaké handicapy, má je i nyní. Na to je potřeba myslet a domácí výuku tomu přizpůsobit.
Co přesně mohou chtít podle vás rodiče po škole?
Srozumitelnou a otevřenou komunikaci, vzájemnou zpětnou vazbu o způsobu plnění domácích úkolů a plnění zadaných úkolů, vysvětlení látky nového učiva a také odkazy na pomůcky a kompenzační mechanismy.
Považujete za rozumné, aby o tom, že pracuji z domu a do toho mám děti školou povinné, věděl zaměstnavatel? Měl by se tomu nějak přizpůsobit?
To je zbožné přání, ale přesně tak by to mělo být. Pokud to umožňuje provoz, měl by zaměstnavatel zohlednit, že při home office máte ještě doma děti. Abyste se vzájemně domluvili, která část dne je pro vaši práci nejlepší, a mohli tak výkon práce a školní výuku svých dětí skloubit.
Jak se má vůbec rodič vyhnout vyhoření ve chvíli, kdy je termín návratu dětí do škol opět nejistý?
Nesmíte ztrácet naději, a to hlavně před dětmi. Naději, že se situace zase vrátí alespoň trochu k normálu. Teď je to velmi náročné, ale takhle to nezůstane napořád. Můžete třeba společně plánovat, co bude na jaře nebo v létě, radím teď i vyrábět podzimní či vánoční ozdoby.
Jak poznám, že je dítě v nepohodě a něco je fakt špatně?
Nutné je s dítětem hodně mluvit, být s ním a naslouchat mu. Hodně pomáhá i to, aby od vás slyšelo, že i vám se něco nepovedlo, že i vám se nedaří a co se s tím dá dělat. Tím dítěti předáváte důvěru, že se dá každá situace nějak řešit. Dítě by také mělo vědět, že požádat o pomoc není vůbec nic divného a že když budeme společně dodržovat pravidla, skončí to.
A když už problém je, kdo rodičům podle vás může pomoct nejvíc?
Nejprve doporučuji obrátit se na vyučujícího, pak také na výchovného poradce ve škole. Také je možné kontaktovat naši pedagogicko-psychologickou poradnu na čísle 353 176 511. Pomoci mohou i krizové linky důvěry.
Můžete uvést pár vět, které bychom jako rodiče měli dětem říkat co nejčastěji?
Že je máme rádi bez ohledu na to, co zrovna udělaly. Zároveň umět ocenit, když se jim něco povede nebo že se snažily. Být ve všech situacích s nimi.
Co bychom naopak vůbec z pusy vypouštět neměli?
Nejvíc si děti pamatují, že jsou hloupé, k ničemu, že z nich maminku bolí hlava, že se jim rodiče vysmívají, že jim něco vyčítají nebo je ponižují.
Říká se, že nejdřív člověk musí zachránit sebe, aby mohl zachraňovat ty druhé. Jak si najít čas na sebe, abychom se nezničili?
Abychom mohli dávat jiným, musíme nejprve nasytit sebe. To skutečně platí a i v této náročné době je zapotřebí najít si způsob, jak relaxovat. Ať je to poslech hudby, spánek, procházka, relaxační cvičení, objetí nebo rozhovor přes Skype s kamarády.
Kdy už si podle vás člověk sám nepomůže a potřebuje odborníka? Můžete, prosím, popsat ten stav?
Pokud má člověk problém se spaním, s jídlem, nic ho netěší, z ničeho nemá radost, je pro něj čím dál tím větší problém vstát ráno z postele, má stavy úzkosti, paniky, nemůže plnit i ty nejzákladnější domácí práce, je nutné říct si o pomoc. Někomu pomůže popovídat si s někým blízkým, jinému zase svěřit se linkám důvěry nebo se obrátit na psychologa, svého obvodního lékaře nebo psychiatra. V žádném případě by v těchto situacích neměl nikdo zůstat sám.
Z čeho teď máte strach či obavy vy sama?
Asi jako všichni mám strach o své blízké a spolupracovníky. Trápí mě úmrtí v mém okolí a strachuji se, aby koronavirus neudeřil v mé rodině. Aktuálně leží jedna moje výborná známá na jednotce intenzivní péče v umělém spánku a já myslím na to, jestli se jí podaří to vybojovat a vrátí se mezi nás zdravá.
Co vás naopak těší a pomáhá vám vyrovnat se s tím, co všichni prožíváme?
Že jsou všichni mí blízcí zatím zdraví a že ráno vstanu, jdu do práce a mohu fungovat.
