Inkluze podle ní nepřinesla takřka nic dobrého - nejsou spokojeni rodiče žáků na základních školách, nejsou spokojeni ani učitelé, i když to většinou neřeknou.
„Mají spoustu administrativy navíc a neúměrně jim narostly přípravy. A nakonec nejsou spokojeni ani žáci. Zkrátka inkluze nám toho víc vzala, než dala,“ myslí si Miloslava Hartmannová.
Co vám inkluze vzala?
Vzala nám školní vzdělávací program pro žáky s lehkým mentálním postižením, který ministerstvo školství bez pardonu zrušilo. Znamená to, že učíme podle stejného programu jako běžné základní školy, pouze učivo si můžeme upravit na minimální úroveň. Kromě toho jsme se museli také přizpůsobit učebnímu plánu běžné základní školy, což znamená například cizí jazyk od 3. třídy. Jenže naši žáci ve 3. třídě sotva čtou a píšou česky!
Uvádíte, že ve vyučování přibyly hodiny naukových předmětů na úkor pracovního vyučování. Je to problém?
Velký. Naši žáci se nevydrží několik hodin v kuse vzdělávat. Pracovní vyučování je pro ně velmi důležité nejen jako příprava na budoucí povolání a život, ale je to také příležitost, jak si během vyučování odpočinout.
Jaké další komplikace novinka přinesla?
Vzala nám možnost vzdělávat děti s mentálním postižením spolu s dětmi, které mají jiné postižení. Vyhláška totiž určuje, že pokud dítě není mentálně postižené, musí být v jiné třídě. Ale pouze na našem typu školy. Na běžné základní škole se mohou učit všichni dohromady. Tam se jedná o takzvané Společné vzdělávání.
Co to pro vás znamená?
Komplikace. Pokud má dítě například poruchu sluchu, musí se vzdělávat ve speciální třídě. A opět pozor, na našem typu školy a ve speciálních třídách, které jsou i na běžných školách, musí být tato třída složena pouze z dětí s vadou sluchu. Nebo všechny děti ve třídě musí mít poruchu řeči, či těžkou poruchu chování. A teď si představte, že máte například třídu dětí, které špatně mluví. Jak se mají učit mluvit správně, když jejich spolužáci mluví často ještě hůř, než oni sami? Vyhláška, která to nařizuje, je nesmyslná a v praxi je to organizačně neřešitelné. Myslím, že v podstatě má nová vyhláška a celé „slavné“ společné vzdělávání jeden jediný cíl - zlikvidovat náš typ školy.
Co vás ještě zatěžuje?
Administrativa. Museli jsme si vytvořit zcela nový učební plán. Máme organizační problémy. Abychom vyhověli vyhlášce, máme v současné současné době čtyři takzvané malotřídky, kdy se v jedné třídě učí několik ročníků. Další problém je, že děti s lehkým mentálním postižením musí každoročně absolvovat psychologické vyšetření. Výsledky vyšetření v podobě doporučení ke vzdělávání my musíme prostudovat, vyzvat rodiče, aby se dostavili do školy, vše s nimi zkonzultovat a vysvětlit jim závěry, které jsme ani sami nevytvořili, a nechat je doporučení podepsat. Každoročně se to v naší škole týká stovky žáků, dalších šest desítek dětí se středním a těžkým postižením musí takové kolečko absolvovat jednou za dva roky.
Pozorujete po zavedení inkluze ještě další změny?
Enormně se nám zvýšil počet žáků s poruchami chování. Pokud takového žáka běžná škola nezvládá, poradenské zařízení bez problému napíše doporučení ke vzdělávání na naši školu. Naopak žáci s mentálním postižením jsou k nám zařazování až tehdy, když na běžné škole totálně selžou. Nejčastěji k nám přestupují na druhém stupni, kde už učivo nezvládají. Na rovinu musím říct, že většinou neumí ani to, co naši žáci v souběžném ročníku. Potvrdím to na příkladu. Tento týden k nám nastoupili dva prvňáci, kteří po osmi měsících v běžné škole umí jedno písmenko, neumí sčítat do pěti a malé znalosti mají i v prvouce. V běžné první třídě nemá pedagog šanci věnovat se individuálně jednomu dítěti, které nezvládá učivo. Jenže ono potřebuje úplně jinou rychlost, jiný přístup, jiné metody. Na našem typu školy se tempo výuky přizpůsobuje možnostem žáků. Od toho jsou u nás speciální pedagogové, kteří mají zkušenosti a vědí, jak s takovými dětmi pracovat.
Mluvila jste o tom, že některé děti během roku takzvaně „ochytří“. Co si pod tím mám představit?
Časté psychologické přešetřování způsobuje, že se dítě najednou jeví v hodnocení o chlup lépe než při předcházejících sezeních. My ho pak musíme zařadit do jiného vzdělávacího programu, tedy do jiné třídy, nebo doporučit rodičům přeřazení na běžnou základní školu.
A odcházejí takové děti?
Většinou ne, jsou u nás spokojené a rodiče s přestupem nesouhlasí. Stalo se však, že loni v pololetí matka svého syna po takovém přezkoumání přeřadila do paralelního ročníku běžné školy. U nás patřil k nejlepším žákům, ale tam najednou nezvládal, nestíhal, nudil se, jeho chování se velmi zhoršilo, začal dokonce chodit za školu. Už v květnu jsme tu měli maminku zpátky se žádostí, abychom synka opět zařadili k nám. Dnes je zpět a vážnější problémy s ním nejsou.
Školy však díky inkluzi získaly například asistenty pedagogů...
Jenže řada z nich je nezkušená, učitelé s nimi často neumí pracovat, protože je to nikdo neučil a nikdo je metodicky nevede. Pokud ministerstvo školství chtělo řešit inkluzi za pomoci asistentů, mělo nejdříve vytvořit školy pro asistenty, protože podle mého by každý z nich měl mít středoškolské pedagogické vzdělání. Teprve poté by se absolventi těchto škol měli zapojovat do výuky. Kromě toho se ukazuje, že žáci, kteří přešli na naši školu a měli dříve asistenta, nejsou tak samostatní, jako naši žáci se stejným postižením. Příliš se na asistenta spoléhají, a to často i při zkoušení či testech. A opět musím zmínit zajímavost. Náš typ školy nemá na financování asistenta pedagoga nárok. V tomto nám ale vychází kraj vstříc a financuje jej ze své rezervy.
Ministerstvo také deklarovalo, že pošle peníze na pomůcky, aby mohli učitelé se znevýhodněnými dětmi lépe pracovat. Přišly?
Ano, ale protože nebyl model podpůrných opatření ověřen v praxi, došlo k tomu, že finanční prostředky byly dost často použity neuváženě. Dokonce bych se nebála říct, že se jimi mrhalo. Pak najednou došly a opět stejná písnička. Školy našeho typu na ně nemají nárok.
Jak hodnotíte spolupráci ministerstva školství při přípravě projektu?
Sešli jsme se mnohokrát u kulatého stolu, mluvili jsme s ministryní Valachovou i s jejím náměstkem a pozdějším ministrem Štechem. Jednání byla vstřícná, ujasnili jsme si názory, v řadě věcí nám dali za pravdu. Jenže pak jsme najednou ke svému překvapení zjistili, že všechny naše připomínky na zlepšení situace se jaksi vypařily, přišly vniveč. Nikdo je nikam nezapracoval. Všechny ty podněty a zkušenosti jsme psali zbytečně. Když se tak nad tím zamyslím, mám pocit, že to vše směřuje k jedinému. Potichu zrušit náš typ škol. Pro zajímavost, v Plesné už byla speciálka zrušena, v Karlových Varech se změnila na základní školu se speciálními třídami. Podobně postižených škol bude více. Zdá se, že ta obava, kterou jsem vyjádřila už při samotném startu projektu inkluze, se naplňuje. Pokud nechceme, aby k tomu došlo, je potřeba, aby se běžné základní školy začaly bránit. A aby se nechali slyšet i rodiče.
