Naposledy se tak stalo na festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov. Její práci ale oceňují i děti samotné. Během roční covidové online výuky měl „dramaťák“ na ostrovské ZUŠce stoprocentní docházku.
Učit jste začala v 80. letech, jaké byly děti tehdy a jaké jsou dnes?
Těsně po revoluci byly vděčnější, když mohly konečně se souborem za hranice vyjet. Ale také dost nesmělé a neuměly zdaleka tak dobře jazyky. Učily se je tehdy do šuplíku a neviděly v tom moc smysl. Dnes se dorozumí všude a nedělá jim problém komunikovat s ostatními. V tom vidím jediný rozdíl – v otevřenosti, nebojácnosti a jazykové vybavenosti.
Jaká mívají trápení?
To se nemění a vidím to na tématech, která chtějí děti zpracovávat. Ta se neustále opakují. V určitém věku mají problémy s rodiči, kamarády nebo se vztahy, když jsou pak ještě starší, tak se zařazením sebe sama ve světě, tedy s tím, kde je jejich místo, co chtějí a co ne.
Jak přijdete na to, co by je zrovna bavilo hrát, protože tím právě žijí?
Neptám se jich samozřejmě rovnou na to, co chtějí, protože to pak většinou řeknou, že světový mír. Své problémy neumí obvykle pojmenovat. Témata proto hledáme tak, že se společně díváme na obrazy a povídáme si o nich, nebo je posílám do knihovny. V tom, s čím přijdou, se pak dost neomylně promítá přesně to, co je momentálně zajímá nebo trápí.
Dá vám hodně práce sehnat do „dramaťáku“ dost dětí?
To jediné se změnilo hodně. Dřív jsem obcházela školy a tam jsem si s dětmi ve třídě hrála a na základě toho, jak se projevovaly a po poradě s učitelkami jsem si vybírala. Mně se vždycky projevovali extroverti, proto jsem se učitelek ptala: Je tu i nějaký šikovný introvert? Dělala jsem si tak vlastní nábor a vlastně jsem je do dramatického oboru lákala. To už dělat nemusím. Děti přicházejí samy.
Bývá se začátkem školního roku velký přetlak?
Zhruba kolem dvaceti dětí se nám hlásí na jedno přijímací řízení s tím, že první kolo děláme v červnu, druhé pak teď v září. Ale jak nám děti moc neodpadají, leckteré tu s námi vydrží třeba i deset a více let, můžeme přijmout tak tři nové zájemce. Je mi to vždycky líto, ale nejde to jinak.
Nábor ale děláte už i v mateřských školách, jak?
Máme speciální program, ve kterém jsme se zaměřili na talentované děti. Mám totiž pocit, že společnost se naopak hodně soustředí v posledních letech na děti, které potřebují pomoc, protože mají nějaký hendikep. Na talentované děti se nezaměřuje nikdo. Spíš se odhalí poruchy učení a ADHD nežli talent. My jsme ale škola, která by se měla o talenty starat, proto už je vyhledáváme i v mateřinkách.
Jak se vůbec talentované dítě pozná?
Já se přiznám, že rodičům často říkávám, že talent neexistuje, existuje předpoklad pro ten který obor. Pak záleží na tom, jak s tím dítě, ale také jeho rodina, zachází a jak se v tom dítě najde. Může mít předpoklad, že bude nádherně malovat, ale nechce u toho sedět, tak proč ho nutit? Zároveň platí, že nadané dítě je většinou nadané na všechny obory.
S takovými dětmi bývá potíž, nebo ne?
Děti, které si v mateřské škole ve spolupráci s jejich učitelkami vybereme, k nám poté chodí dva dny v týdnu a prostřídají se ve všech čtyřech oborech. Na konci roku se vyhodnotí, jak jim co šlo. Když jsou pak rodiče zvaní na ukázkové hodiny, říkám jim: Dívejte se, jestli je šťastné! Ať už maluje, hraje divadlo nebo na klavír či tančí a je při tom spokojené, vyplatí se ho podporovat. Už v pěti letech tak dostává dítě šanci, že si jednou vybere obor, u kterého zůstane. I když to bude trvat rok nebo dva, než zjistí, že má raději housle než baletní piškoty.
Co se ZUŠkami udělal covid?
Zbrzdil nám práci. V mém literárnědramatickém oboru konkrétně tak, že děti už mohly mít za sebou hotovou inscenaci a pracovat na nové. Na druhou stranu toho mají navzdory distanční výuce také hodně za sebou. Absolvovaly, byť na dálku, přednesy, monology, dialogy, moderování i natáčení ve studiu. A měly stoprocentní docházku online! Myslím, že to pro ně byla svým způsobem velmi dobrá terapie.
Divadlo a kritika jdou ruku v ruce. Jsou na ni děti připravené?
Já je k tomu vychovávám. Na rozborové semináře v rámci přehlídek chodím sama, když se to týká inscenací menších dětí. Ty u toho sice nejsou, ale nic jim pak nezatajuju a kritiku jim zprostředkuju. Ty starší už si ji vyslechnou samy a musejí se s ní vypořádat. Děti ale moc dobře vědí, že tím dobrým se nikdo moc nezabývá, důležité je, kam by se mohla inscenace posunout. Proto vždycky převládají kritické názory. Některé připomínky pak bývají velmi trefné, s jinými nesouhlasím ani já sama. Pak ode mně děti slyší: „To nechme být, zamyslíme se nad tím, až nám to řekne i někdo další.“
Irena Konývková
|
Slýchávají děti často, že se jim něco nepovedlo?
Na amatérské divadelní scéně jsme obecně my tady v Čechách kritičtí hodně. Když se jdu podívat na profesionální divadlo, vidím leckdy spousty problémů a nedostatků, ale neděje se vůbec nic. Možná o tom jeden kritik napíše, ale to je asi tak všechno, u amatérů se naopak hodně o všem diskutuje. Jiný pohled na tvorbu mají v zahraničí. Tam si mnohem víc váží práce režiséra i práce celé skupiny. Pojmenovávají věci, ale při hodnocení mívají větší respekt. Zažíváme tam potom i víc radosti.
Kam jezdíváte nejraději?
Opakovaně na přehlídky a festivaly do Anglie, Itálie, Francie nebo do Rakouska. Ráda to mám i ve Švýcarsku, tamní festival se koná jednou za pět let, trvá deset dní a žije tím celá vesnice, kde se akce koná.
Co Jiráskův Hronov, kde vás letos jen chválili?
Hronov je Mekkou všech amatérských divadelníků a každý by si tu chtěl jednou zahrát. Postupují sem vítězové národních přehlídek, je to prestižní záležitost, ale děti mívají daleko větší radost z jiných přehlídek.
A vy máte největší potěšení z čeho?
Účast na přehlídkách je za odměnu, to bezesporu. Když jsme Českou republikou vysláni na nějaký světový festival, vždycky se zaraduju a řeknu si: Aha, tak je to představení fakt dobré! I po všech těch letech zároveň nejsem sebevědomý člověk, který vytvoří inscenaci a řekne si, že je geniální. Vždycky jedu s obavami, jestli je to dobře vymyšleno. Učitel dramaťáku toho musí uhlídat až moc.
Co konkrétně?
Na prvním místě je dítě. Vždycky říkám, že moje režijní ambice musí jít stranou, protože já se podřizuju dítěti. Pokud bude jediný z dětských herců působit na jevišti nešikovně, jde to za mnou jako za režisérem a pedagogem. I proto nelze nic vymýšlet od zeleného stolu. Než napíšu první repliku nového scénáře, už máme za sebou s dětmi hodiny práce. Hrajeme si, vytváříme různé situace, které se té knihy nebo námětu týkají, a teprve pak sedám ke scénáři a snažím se psát dětem roli takzvaně na tělo.
Svému muži jste kdysi řekla že si bere vás a dramaťák. Co všechno musel ustát?
Když jsem cenu od ministerstva kultury dostala, pozvala jsem celou rodinu na oběd, abych svému muži i svým synům poděkovala. Protože kdyby všichni ti moji chlapi nebyli mé práci nakloněni, nemohla bych ji dělat. Můj muž musel tolerovat, že od února do června nejsem o víkendech doma, a jen co synové povyrostli, jezdívali se mnou. Nechtěla jsem si vyčítat, že se o ně jako máma nestarám. Naštěstí je divadlo bavilo a rádi na ty doby vzpomínají dodnes.
