Zástupci Herecké asociace, kteří Thálii udělují, objeli a viděli 150 loňských premiér v celé České republice. Že přijeli do Chebu, se neutajilo.
„Byli se podívat asi dvakrát, pokaždé jiní lidé, poznala jsem Jaroslava Someše. Později jsem se ptala Ondřeje Kepky, který se mnou přijel natáčet medailonek. Tak to mám asi za Marušku (Marie Antoinetta)? Říkal, že ne, že mě mají dlouhodobě v hledáčku,“ poznamenala Pavla Janiššová, majitelka prestižní ceny v podobě skleněné masky navržené Bořkem Šípkem.
Pavla Janiššová
|
Nyní hrajete v Ženách na pokraji nervového zhroucení v roli Candely, které měly před týdnem premiéru. Jak na vás muzikál zapůsobil hudebně?
V životě jsem podobný neslyšela. I díky prostředí Madridu a tamní „latinské hudbě“ to představení s člověkem šije. Nepatří k těm, u kterých si už při odchodu nepamatujete, co jste slyšeli. Jinak je to hlavně představení Vladimíry Vítové, která je v něm báječná.
Vy jste v Chebu desátým rokem. Která z rolí byla nejnáročnější?
Asi právě Marie Antoinetta. To je velká, zásadní role.
Která vás nejvíc bavila?
To je těžké, nedá se to shrnout do jedné. Patří k nim třeba Marie Antoinetta, Roxana nebo Hildegarda Schmelzerová v Cejchu.
Je výhodou oblastního divadla, že se herci mohou snáze dostat k více zajímavým rolím než třeba na volné noze v Praze?
Určitě. Myslím, že si zahraju hodně. Máme třeba šest premiér v roce a já hraju v šesti z nich. Neříkám, že jsou to všechno hlavní role, ale třeba Smeraldina je zajímavou a výraznou postavou. Bývalí spolužáci, kteří nejsou v trvalém angažmá, to takhle nemají. Už jen tím, že jsme malé divadlo, ve kterém jsem jediná třicetiletá, ostatní kolegyně jsou mladší nebo starší, takže je jasné, že určitý typ postav hraju já.
Což se asi i během let mění.
Dřív jsem hodně hrála naivní dívenky, teď už je to pestřejší.
Nehrozí v Chebu naopak určité ustrnutí v určitém typu herectví, šablonách, postupech?
To hrozí obecně vždycky.
Není trochu svazující nemožnost dabingu, natáčení filmů, rozhlasových her a obtížnější dát o sobě vědět hraním v Chebu?
Možnost zkusit něco jiného chybí. Jednou z nejlepších vlastností Chebu je, že jsme daleko od Prahy, a to je zároveň jeho nejhorší vlastnost. Je bezvadné, že jsme tu pro sebe a můžeme si dovolit dělat české premiéry a zajímavé věci, na druhou stranu člověka zamrzí, když vznikne nijaká inscenace, o které ví, že by si zasloužila, aby se o ní lidé dozvěděli. A to se nestane, protože sem jezdí kritici málo. Možná jeden. Proto také beru Cenu Thálie jako plus, že to snažení nemusí být tak marné a že sem začnou jezdit víc.
Mohou být role jako Marie Antoinetta nebo Cena Thálie poukazem na další velké role, které si teď budete moci začít vybírat?
To vůbec, na to se u nás nehraje.
Mohla by být Thálie vstupenkou na nějakou pražskou scénu?
Je možné, že si na mě někdo vzpomene. Ale zaječí úmysly nemám.
Ještě se vám stále báječně spolupracuje s vaším manželem, režisérem Zdeňkem Bartošem, jak jste odpovídala předloni?
Ještě stále.
Řešíte divadlo doma?
Není to tak, že bychom si doma sedli a bavili se o divadle. Tím, že jsme spolu v práci, tak si o něm občas něco řekneme, ale máme malé děti a spoustu jiných věcí.
Kdo režíruje doma? Vy, manžel, nebo dcera?
Myslím, že to má v režii dcera. (směje se) Ale ne, fungujeme jako normální rodina, ve které se přizpůsobujeme Helence.
Máte nějakou vysněnou roli?
Já si role moc nevysnívám. Může se stát, že má režisér o té postavě úplně jinou představu, a pak to může být akorát zklamání. Ano, bylo by fajn, kdyby mě potkala třeba Lady Macbeth, ale nelpím na tom. Ale rolí, o kterých by se dalo snít, mě potkalo docela dost, třeba právě některé z těch, které právě hraji. Kdyby ta nabídka přišla, ráda bych si zahrála Taťánu z Evžena Oněgina.
