Zatímco k převlečení se do kostýmu a nasazení umělého nosu není zapotřebí žádné velké námahy a vše se dá zvládnout za pár okamžiků, příprava na roli Cyrana představovala pro herce Tomáše Kolomazníka perných šest týdnů duševní i fyzické dřiny, která ani premiérou zdaleka neskončila.
Tomáš KolomazníkNarozen roku 1977 Vystudoval hudebně-dramatické oddělení pražské Konzervatoře Pochází z Prahy, působil ve Východočeském divadle Pardubice v letech 1999 - 2005 V ZDCH je od sezony 2010 - 2011 |
"Ještě jsem se nesetkal s rolí, na kterou bych se musel tak pečlivě připravovat," říká šestatřicetiletý herec, pro kterého je Cyrano jednou ze dvou zatím nejvýznamnějších životních rolí. Tou druhou je Saphira ve stejnojmenné a souběžně uváděné hře Karola Sidona.
Přijmou diváci hru ve verších?
O to strach nemám. Jde o jímavý a chytlavý příběh o velké lásce, nabízí různé prvky, je to trochu pohádka, komedie, ale je tam i tragický závěr.
Učí se verše snáz než klasický text?
Text ve verších má své výhody i nevýhody. I když se rýmuje, učí se hůř než normální próza. Je třeba důsledně dodržet slovosled. Mohu se zeptat: Mohl bych mít neskromné přání? Nebo: Mohl bych neskromné přání mít? To druhé už má punc barokního, preciózního jazyka, který nepoužíváme běžně, a tak přirozeně "nejde do pusy". Někdy rým dokončuje partner, takže když neřeknete třeba slovo "napsáno", nemůže navázat "Roxano."
Jak dlouho jste se v divadle na hru připravovali?
Šest týdnů. Myslím, že jsme to zvládli se ctí. Nemám sice fotografickou paměť, ale neučím se texty složitě. Jenže veršem to nebylo snadné. Bylo to o chlup, pomáhala mi přítelkyně, nahazovala mi repliky.
Text je plný nápadů a lichotek. To se může docela hodit i v běžném životě, že?
Je tam mnoho obratů a lichotek. Třeba: Tvé jméno jako rolnička v srdci mi zní. Ale nejenom lichotek. Když někomu u piva řeknete: Váš mozek se však stal obětí hrozné kletby, nezbylo z něho nic, a co se týče četby, pouze tři písmena slova blb umí číst, tak myslím, že ho odzbrojíte. Hra je to dobře přeložená, má hloubku. Bylo ale velmi těžké "navěsit" na verše příběh s lidskou rovinou.
K vaší roli patří také úkol být skvělým šermířem. Absolvoval jste nějaký speciální výcvik?
Při přípravě nás vedla spolupracovnice režiséra Petra Mikesky, pohybová asistentka Svatava Milková, která vystudovala obor nonverbálního divadla na HAMU a katedru alternativního divadla na DAMU. Šermířské souboje jsou ale hodně stylizované.
Která z bojových scén je "šermířsky" nejtěžší?
Hned ta úvodní s Valvertem (Jindřich Skopec) je dost náročná. Nicméně klasického šermu se tam moc neobjeví, je tam pár výpadů a pozic, které se musí dodržet, dále je tam stylizovaný, až taneční pohyb a také tango. Scéna musela mít lehkost - Cyrano je zdatný šermíř. Kromě toho, že soupeře zbavuje kordu, je i výřečný a protivníka také trochu hypnotizuje a uhrane mluvou. Odzbrojí ho a ztrapní. Kolikrát mi ho je líto.
Ve hře máte jeden skoro artistický kousek, jakýsi výskok z kotoulu vzad. O co jde?
Je to kotoul vzad se stojkou. Původně jsem měl dělat sklopku a odrazit se ze zad na nohy. To je až gymnastický cvik, který jsem uměl ještě tak v pětadvaceti. Se stojkama nemám problém. Projdu se i po rukou, a tak výmyk nahoru je pro mě mnohem snesitelnější než udělat původně plánovanou sklopku. Tak jsem ho navrhl a můj nápad brali všema deseti. Ušil jsem si tak na sebe bič, je to jedna ze scén, kde jedu na záložní zdroj. Je to ta, kdy Cyrano musí zadržet hraběte de Guiche (Jana Jedlinského), který je chlap jak hora.
Jak jde s divokými výpady dohromady recitace?
Někdy je to těžké udýchat, jsou tam třeba tři sloky villonské balady, kdy vám verš ani nedovolí dělat větší pauzy, jinak by se ztratil rým. Verš sám o sobě je druh stylizace, který musíme dodržovat.
S cimrmanovskou nadsázkou by se dalo říci, že autor, Edmond Rostand, myslel i na herce, kteří se mohou při představení najíst, třeba ve scéně s cukrářem. Jaké jsou podávané kremrole?
Mám narežírováno, že musím sníst kremroli, ale nepozřu ji. Nemám ani čas ji polknout. Sporadicky ji trochu olíznu a odložím. Ještě, že v kremroli je aspoň krém. To na začátku mám jíst sušenku. Sníst ji a hned nato mít monolog, je těžké. Souběžně s tím, jak myslíte na linii textu, přemýšlíte, kam s tím kouskem sušenky v ústech. Ještě na veřejné generálce jsem ji raději nenápadně odkládal za mušli na forbíně. Režisér si toho všiml a prskal smíchy. Takže jídlo na jevišti je spíš taková nástraha, se kterou se herec musí vypořádat.
Tak jako tak patřívá Cyrano k vysněným rolím.
Je to takový hrdina se vším všudy a já jsem šťastný, že jsem si mohl takového člověka zahrát a jít s jeho osudem. Jako on už dnes nikdo nedokáže žít, je krásným příkladem rytířství ve své podstatě. Nedokázal dělat kompromisy, ustoupit ani milimetr od svého přesvědčení. Ale také byl plachý ve vyznávání citů, měl s ženami komplikovaný vztah, a na to doplatil.
U vás osobně je to jiné. Premiéru a první reprízy máte za sebou, takže ve vašem případě Cyranův příběh končí vlastně šťastně.
Myslím, že teď to celé teprve začíná. Představení by se i po úspěšné premiéře mělo dál vyvíjet. Je i přáním režiséra, abychom se všichni snažili, aby to představení bylo pokaždé originální.
