Starší generace si vzpomene na role, které ztvárnila na prknech Západočeského divadla, mladší si pamatují, jak s kolegy Jaroslavem Pospíšilem a Kamilem Prachařem objížděla s pohádkovými příběhy školy a školky v regionu. Ty nejmladší obyvatele města v posledních třinácti letech vítala do života v obřadní síni radnice.
Narodila jste se v Brně. Jak jste se dostala do Chebu?
Můj život je od raného dětství spojen s divadlem. Tatínek v brněnském starém divadle pracoval jako nápověda. Maminka zpívala v operetě, její sestra byla v Plzni baletkou. I já jsem se učila zpívat a hrát. Ale především jsem se už jako malá setkávala s tehdejšími hereckými špičkami. Byla to úžasná škola. Po maturitě jsem pracovala jako účetní, učila se zpívat a hrát na klavír a hrála ochotnické divadlo. V červenci roku 1960 jsem nastoupila do profesionálního divadla v Klatovech jako elévka. O rok později, když se zakládalo divadlo v Chebu, jsem se vydala tam.
Vzpomenete si na to, jaký byl první kontakt s městem Cheb? Jak to tady tehdy vypadalo?
Místo nádraží byla jen dřevěná bouda. Hrůza. Říkala jsem si, že tady nezůstanu. A vidíte, jsem tady dosud. Ve zdejším divadle, které tehdy vedl můj o patnáct let starší bratr Karel, vynikající ředitel a herec, ale také člověk, kterému se podařilo zde vytvořit opravdu kvalitní profesionální soubor, jsem získala společně s dalšími patnácti členy klatovského divadla angažmá.
Jaká byla vaše první role?
Dorotka, dcera Trnkova! Hrála jsem ji poprvé 7. září 1961, jako dnes si to pamatuju. Tehdejší scéna, kterou vytvořil výrazný jevištní výtvarník Miroslav Cygan, byla velmi úsporná, čistá a vynikající.
Co vám herectví dalo?
Mohla jsem se setkat se zajímavými lidmi. Toho si na herectví cením asi nejvíc. Působil tu skvělý režisér Karel Nováček, dramaturg Jiří Holeček a herečka Jarmila Horská – Rösnerová, matka Borise Rösnera, kterého si pamatuji jako malého chlapce. Hráli tu Miroslav Moravec i Stanislav Tříska. A díky tomu, že jsem takovéto lidi potkávala, jsem posléze zjistila, že čím je člověk profesně a lidsky výš, tím je skromnější a slušnější.
V polovině roku 1996 jste odešla do důchodu. Pak už jste nehrála?
Ale ano, účinkovala jsem v inscenaci Nadějné vyhlídky. Je to o ženě, která jde do domova důchodců a jak se s tím vyrovnává. Shodou okolností jsem v ní hrála opět 7. září, na den přesně od premiéry Strakonického dudáka, kterým jsem tehdy v Chebu začínala. S odstupem rovných čtyřiceti let.
Další role nepřišly?
Ne. Ale přiznám se, že já do divadla nechodím. Nemohu. Řada lidí, se kterými jsem tam divadlo dělala, už nežije. A já své kolegy, kteří už nejsou mezi námi, stále mezi těmi zdmi vidím. I když třeba v komedii Řidič slečny Daisy bych si zahrála docela s chutí. Dodnes se s Kamilem Prachařem zdravíme bonmotem právě z této hry.
Vy jste ale nehrála jen pro dospělé. S kolegy jste objížděli školy a školky a děti vás milovaly. Jaké představení měly nejraději?
Rozhodně Perníkovou chaloupku. Ta vedla. Pak ještě Jak šel medvídek Pú za sluníčkem nebo Neposlušná kůzlátka. Ale to nebylo jen o hraní pohádky. S dětmi jsme si povídali, snažili jsme se je vtáhnout do děje a něco je i naučit, něco jim předat.
Kromě herectví jste se věnovala i politice. Co to obnášelo?
V roce 1992 jsem začala pracovat v chebském zastupitelstvu, později i v radě. A od roku 2002 jsem až do loňského roku vítala jménem městského úřadu nové občánky města. Když to tak počítám, tak za těch třináct let jsem na radnici uvítala přes dva a půl tisíce dětí. Ale také jsem navštěvovala ty nejstarší, kterým bylo 80 a více let, s přáním všeho nejlepšího a malou pozorností od města. Vím, jakou měli vždycky radost, když jsme přišli. Každý z těch babiček a dědečků měl slzy na krajíčku. Všichni byli rádi, že jsme si na ně vzpomněli. Podle mého je v tom kus úcty. Proto moc nerozumím tomu, že se dnes za lidmi kvůli ochraně osobních údajů nechodí nebo jen na vyžádání. Ale představte si babičku, jak volá na radnici, že má narozeniny a chce, aby jí někdo přišel blahopřát. To je nesmysl.
Dá se říci, že jste v životě měla štěstí?
Když o tom tak přemýšlím, měla jsem obrovské štěstí. Celý život jsem završovala práci jiných lidí. Ať už to bylo v divadle, kdy jsem veřejnosti předkládala dílo autora a záměr režiséra, nebo třeba na radnici, kdy moje slova završovala práci městských úřednic, které vítání občánků připravovaly a organizovaly. Měla jsem štěstí, že tu náročnou a nelehkou práci, kterou všichni odvedli, jsem mohla dokončit.
