Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mít za sebou čisto, to je pocit za všechny prachy, říká Kamila Moučková

  16:28aktualizováno  16:28
Kamila Moučková patřila k nejvýraznějším tvářím srpna 1968. Z televizního studia ji tehdy odváděli pod namířenými samopaly sovětští vojáci. Dnes o sobě říká, že je stará spokojená ženská. Známá moderátorka je právě na léčení v Jáchymově na Karlovarsku.

Kamila Moučková ve společenském sále lázeňského hotelu Radium Palace, kde je na léčebném pobytu. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Káva a nezbytné cigárko. Tak jsme potkali populární televizní moderátorku Kamilu Moučkovou na terase lázeňského hotelu Radium Palace v Jáchymově, kde ulevuje své nemocné páteři. Energická, upovídaná s typickým hlasem -chraplákem.

Na sklonku šedesátých let jste účinkovala v jedné televizní inscenaci v tradiční roli moderátorky. V kulisách studia jste říkala něco ve smyslu: „Zachovejte klid, zůstaňte u televizních obrazovek. Nad severním pólem se objevil neznámý létající předmět.“ Mnoho lidí tehdy uvěřilo, že skutečně přistálo UFO. Vybavujete si tento moment?
Neuvědomuju si to. Ale něco mi v hlavě straší. Nedokážu sice přesně říct co, ale něco se mi vybavuje.

Tento moment, respektive to, že lidé byli schopni uvěřit takové zprávě, dokazuje, že média mají obrovskou moc. Je podle vás skutečně tak obrovská?
Mají dost velkou moc. A jsem ráda, že se dnes může psát to, co se říká. V poslední době jsem například zaznamenala ty obrtrenýrky nad Pražským hradem. Je fajn, že se lidé mohou prezentovat v novinách a hlavně, že za to nikdo nikoho nezavře.

Kamila Moučková

  • Česká televizní a rozhlasová hlasatelka a moderátorka. Žena, jež jako vůbec první v roce 1968 ohlásila z obrazovky někdejší Československé televize invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
  • Poté ji komunistický režim potrestal, do roku 1989 pracovala například jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla či jako uklízečka, prodavačka a servírka. Angažovala se v disentu a stala se jednou z prvních signatářek Charty 77.
  • V letech 1990–1993 se vrátila do ČST (mimo jiné moderovala pořad Objektiv). Od roku 1994 spolupracuje s různými médii, především s Rádiem Svobodná Evropa a je činná v Hnutí pro občanskou svobodu a toleranci (HOST). V roce 1996 vydala první životopisnou knihu Říkali jí lvice. Na druhé, Nejsem žádná lvice, se podílela Petra Braunová.
  • V dubnu 2013 obdržela Cenu Arnošta Lustiga pro rok 2012.
  • Dne 28. října 2013 ji prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Zažila jste někdy situaci, kdy jste vy osobně byla opilá mocí?
Mocí? Lehčí otázku nemáte? Vezmu to trochu ze široka. Myslím si, že moc, jakákoliv moc, korumpuje. Já jsem kdysi odmítla nabídku mého dlouholetého kamaráda Václava Havla a hlavně Jiřího Dienstbiera, který mě tahal do politiky. Říkala jsem mu, že je to vyloučené. Jsem beran. Hlavou proti zdi. Dřív mluvím, než myslím. Politika potřebuje slušnou a zdravou diplomacii. A jestli něco nejsem, tak diplomat.

Vy jste ale zažila moment, kdy se moc v jediném okamžiku změnila v bezmoc. V srpnu 1968, kdy jste v přímém přenosu informovala o vpádu spřátelených vojsk na naše území. Tehdy vás ze studia odváděli sovětští vojáci. Jak vám bylo?
Já už o tom moc ráda nemluvím. Daleko později jsem dostala cenu Arnošta Lustiga za statečnost. Ale já v tu chvíli vůbec nebyla statečná! Já jsem měla tak nesmírný vztek, pocit ponížení nejen za sebe, ale za celý národ. Co si to ti hajzlíci dovolují překročit hranice suverénního státu. Takže se mnou mlátil vztek. A s těmi samopaly v zádech mi to v té chvíli bylo nějak fuk. Druhý den, když se mě šéfredaktor ptal, jestli nechci odejít do ilegality a že z toho asi bude pořádný průšvih, jsem už vědomě řekla ano, jdu do toho. Když je člověk v postavení, v jakém jsem byla tehdy já, má vůči národu povinnosti. Zní to jako veliká slova, ale je to pravda a já to tak cítila.

Pro vás to byl pořádný sešup z hvězdy na úplné dno!
To byl! Ani schody mě mýt nenechali. V nějakém německém magazínu vyšla moje fotka, jak v rukavicích myju schody. A to byl další poprask. Byl to sešup doslova z hodiny na hodinu. Na 21 let. První roky šly, to jsme si ještě mysleli, že takové svinstvo nemůže dlouho vydržet. Ale pak se dostavily deprese. Kdyby těch 21 let mohlo být kratších, bylo by to fajn. To byl pořádný kus života v háji.

I když jste dopadla na samé dno, úplně jste z veřejného života, byť utajovaného, nezmizela. Stala jste se signatářkou Charty 77. Jak vzpomínáte na toto období?
Pro disent jsem pracovala už dávno předtím. Jsem asi osmý nebo devátý člověk, který chartu podepsal. Automaticky. Bylo to takové roztříštěné období. Roznášela jsem chartu, množila ji. Pochopitelně jsem byla pod dohledem policistů. Ti už potom seděli před mým bytem na schodech. Můj partner Jirka Záhajský nemohl filmovat, protože u něj byla vždy poznámka „pozor, Moučková“. Nevyhodili ho akorát z Činoherního klubu, kde mohl hrát dál. Když za mnou přišli, abych podepsala, řekla jsem, že samozřejmě, ale že to musím nejdříve prodiskutovat s Jirkou.

Pak přišel listopad 1989. Stála jste na balkoně Melantrichu s Václavem Havlem, Martou Kubišovou a dalšími osobnostmi. Jaké byly vaše pocity? Ulehčení? Vysvobození?
Ten první den jsem byla na Václaváku. Mám takovou fobii, že z kina nebo divadla vycházím jako poslední. Nesnáším tlačenici. A pak mi volali z Občanského fóra, abych přišla do Melantrichu. Když jsem tam dorazila, ozvalo se propojenými kancelářemi volání „Kamčo!“ A tam byla Kubiška. Tahala mě někam za ruku, rozrazila nějaké dveře, kde stál Havel s Dubčekem. Oba mě velice srdečně přivítali a Vašek říkal, ať už nikam nechodím, že za chvíli jdeme na balkon. Bylo to moc hezký. Stála tam i Věra Čáslavská. My jsme vlastně takový tři sudičky devětaosmdesátého. Kubišová, Čáslavská a já. Stýkáme se dodnes. Nikdy jsem nezažila nic podobného, jako právě tehdy v Melantrichu na balkóně. To bylo divadlo světa. To už nikdy nezažiju. Bála jsem se na ten malý balkon vkročit, když jsem viděla ty lány lidí, kteří začali skandovat mé jméno. Já začala brečet a brečet se mi chce i při vzpomínce na to.

Jaký byl váš návrat na výsluní?
Zajímavý! Byla jsem mimosoudně rehabilitovaná. Začala jsem číst s Richardem Honzovičem reportáže mimo obraz. A vrátila jsem se k moderování v rádiu. Oslovili mě ze Svobodné Evropy, abych jim četla zprávy. To bylo dojemné. S Martinem Štěpánkem jsem četla ty desetiminutové zprávy. A pak sama. Potila jsem se, kapalo mi z nosu, uší (smích). Ale přečetla jsem je bez jediné chyby. Zůstala jsem u toho deset let.

A vrátila jste se i na obrazovku!
Dělala jsem spoustu věcí. Vymyslela jsem si pořad pro staré lidi. Sama doma byl pořad dobrý pro maminky, ale vysílání pro seniory chybělo. V té době neměli prakticky žádné informace o tom, na co mají právo, co musí udělat. Takže jsem vymyslela Barvy života. Sama jsem pořad napsala a sedm let moderovala.

Co tedy nyní děláte ráda?
Já hlavně nerada nedělám nic. Teď jsem tady (v jáchymovském lázeňském hotelu Curie, pozn. aut.) dělala s Richardem Pachmanem takový pořad mých fejetonů Samota není osamění. A pak velice ráda, i když ne často, dělám s Alfrédem Strejčkem a s panem profesorem Rakem Shakespearovy sonety. Už ale moc dělat nemůžu. Za dva a půl roku mi bude devadesát. Ale strašně nerada sedím s rukama v klíně.

Takže pobyt v jáchymovských lázních je pro vás asi až moc klidný, že?
Ty procedury, to je pěkná nakládačka. Až po pár dnech jsem se dala dohromady. Největší krizi jsem měla právě po představení s Richardem Pachmanem. To jsem sotva dolezla do postele.

Co myslíte, že by se muselo stát, aby se Češi zase dali dohromady tak jako v roce 1989?
My jsme zvláštní národ. Remcáme, ale když je zle, dovedeme se scuknout. Ale jenom na dva na tři dny. Abych odpověděla: Při rozpínavosti pana Putina bych si nepřála vidět, co by se muselo stát, abychom se znovu scukli. Nejsem si jistá, jestli by toho pána z Kremlu nemohlo napadnout zase něco šíleného. Nicméně: Jsem spokojená stará ženská. A ve svém věku bych si dovolila trochu zvednout prstíček: Taky nadávám, taky je spousta věcí, které se mi u nás nelíbí. Ale můžu poprvé v životě na stará kolena žít v demokracii ve svobodné zemi. A toho si nesmírně vážím. A když se ve svém věku za sebe ohlédnu, mám tam čisto. Nikdy jsem nikomu vědomě neublížila, a to je pocit za všechny prachy.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Císařské lázně v Karlových Varech ochlazují vztahy mezi magistrátem a krajským...
Koncertní sál v Císařských lázních být nemůže, vzkázali památkáři

Karlovarští symfonici neuspěli se svým návrhem na vybudování koncertního sálu v Císařských lázních. Památkáři se totiž obávají, aby se neporušila hodnota...  celý článek

Martin Šinágl, poradce pro oběti trestných činů z karlovarské probační a...
Lidem pomáhá už to, že se můžou svěřit, říká poradce obětí trestných činů

Zatímco se o pachatele trestných činů, kteří jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, stará tým specialistů, oběťmi se tímto způsobem nikdo nezabývá. To si myslí...  celý článek

Čtvrt kilometru dlouhá lávka byla nejkratší spojnicí pro pěší a cyklisty mezi...
Cheb zboří lávku, nová je v nedohlednu. Lidé budou dál obíhat nádraží

Už v prvních měsících nového roku půjde k zemi zchátralá lávka přes chebské nádraží. Do města kvůli tomu bude muset přijet největší jeřáb v České republice. Na...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.