V roce 1989, ihned po revoluci, se rozhodl začít vydávat knihy. O tehdy vázanou živnost musel požádat na ministerstvu kultury. Odvážlivců jako byl on, tehdy ještě moc nebylo.
„Byl jsem první mimopražský a měl jsem číslo 383,“ vzpomíná Arnošt Moucha. Od doby, kdy vydal svou první publikaci, protekla řekou Ohří spousta vody. Všechno je jinak. Nakladatelé, knižní trh, knihy i čtenáři.
Jak vnímáte dnešní dobu?
Docela mne ničí dění okolo nás. Spousta lidí považuje podnikatele za zloděje, kteří mohou vše, zatímco oni jsou ti poctiví, co všechno musí. Neumí si představit, co dnešní podnikání obnáší. Spoustu času trávím nad administrativou, pořád něco datluju do účetnictví, vypisuju faktury. A do toho samý telefon. Nebo sedím za volantem a jezdím. Čas na pořádnou nakladatelskou práci mám až večer, dělám pak dlouho do noci. Poslední dobou navíc mívám i depresi ze zpracovávaných témat. Ať už to byly například osudy odsouzených a popravených žen, prvorepublikových vražedkyň nebo obětí politických procesů. A to mne podobná témata ještě čekají.
Jaké byly vaše začátky? Jak se tehdy v Čechách podnikalo?
Všechno bylo jednodušší, nebylo tolik papírování, lidé si více věřili. Tehdy ještě fungoval knižní velkoobchod s knižními čtvrtky, který dával dohromady objednávky čtvrt roku předem, takže jste věděl, že můžete nechat vytisknout třeba 30 tisíc výtisků. Než pak došlo k účtování, trvalo to celou věčnost a za Knižním velkoobchodem zůstaly strašné dluhy. Mně vlastně také nikdy nezaplatili. Dnešní náklady knih jsou mnohem nižší a také je vše živelnější, rychlejší. Při tehdejších vysokých nákladech se dlouho čekalo na tisk, týdny, a samotná výroba trvala další týdny. Dnes od zadání do výroby máte za týden knihu hotovou.
Jak jste dostával knihy ke čtenářům?
Neměl jsem auto, tak jsem naložil knihy do ruksaku, další na dvoukolák a vyrazil vlakem. Ve městech jsem obcházel knihkupce a trafiky. Nejlepší byli trafikanti, byli nesmírně pružní. Vydával jsem tehdy Leteckého historika, ve kterém mimochodem byla spousta chyb. Tehdy jsem ještě nedělal sazbu, korektury. To mi zajišťoval někdo jiný. Navíc jsem naletěl autorovi - podvodníkovi. Nerad na to dnes vzpomínám, dnes bych asi po takové chybě musel skončit.
Svět křídel
|
O co šlo?
Potkal jsem „úžasného“ člověka. Tvrdil o sobě, že je inženýr, plukovník, všechno znal, všude byl. Jako začínající nakladatel jsem byl vykulený a měl jsem strach do knihy takové kapacitě nějak zasáhnout. Faktograficky tam byla spousta nepřesností. Na druhou stranu se díky tomu na mne obrátili lidé, kteří opravdu věděli a poradili mi. Tak jsem začal spolupracovat s pořádnými autory. A ten člověk, na kterého jsem tehdy narazil, vydal ještě dvě další knihy jinde. Spousta lidí si ode mne tu mou prvotinu koupila a dodneška ji doma uchovávají jako relikvii a mně to s úsměvem připomínají. Jako začátek, jako první nakladatelský počin. Jenže já se za něj stydím.
Začal jste ale vydávat knihy v pevné vazbě a na kvalitním papíře...
S tím jsem začal hrozně brzo. Dlouho jsem ale přemýšlel nad jejich formátem. A5 je malý, A4 velký a právě kvůli fotografiím jsem zvolil formát B5. Od samého začátku také používám stejný formát portrétních fotek. První knížky překvapily svým formátem čtenáře, nebyli na něj zvyklí. Tehdy se tato velikost prakticky nepoužívala. Nebyly na to dokonce ani police v knihovnách. Obhájil jsem ho a brzy na něj přešla i další nakladatelství. Dnes už se používá zcela normálně. A protože Češi jsou sběratelé, začal jsem knihy na hřbetě číslovat. To byl dobrý nápad, chodí za mnou lidé a shánějí knihy, které jim v řadě chybějí, právě podle čísla na hřbetě. Nebo se mě během hovoru na ulici ptají, co byla třeba pětadvacítka. To mne vždy zaskočí, neboť já své knihy znám podle názvů.
Kdy vás napadlo začít vydávat knihy?
Vyrůstal jsem v prostředí, ve kterém jsem poznal několik příslušníků RAF (Royal Air Force). Tatínek o nich hezky mluvil, pracoval s nimi na šachtě. Dokonce se kvůli nim porval v hospodě, když je tehdy lidé v duchu doby označovali za vrahy, kteří k nám létali bombardovat civilisty. Později jsem zažil to, že se knihy psaly do šuplíku. A u těch, co vycházely, nás zase štvaly chyby, které tam byly. Už v mládí jsem sbíral informace o našich pilotech z Anglie. Chtěl jsem udělat jejich seznam a zmapovat, kde všude sloužili, co udělali. Když se uvolnila situace po roce 1989, tak jsem si řekl, že právě nadešla chvíle pustit se do nakladatelství a o těchto lidech začít vydávat knihy.
Jak jste začínal?
Bylo to těžké. Nebyl jsem vyučený sazeč, neuměl jsem z toho nic, ale vyrůstal jsem mezi knížkami. Každá facka, kterou jsem od života dostal, mne něco naučila. Dělal jsem chyby, ale žádnou jsem nezopakoval. Z dnešního pohledu šlo všechno strašně rychle. Třeba jsem se musel naučit doslova ze dne na den, jak vysázet knihu. Koupil jsem počítač s programem, na kterém mi kamarád měl sazbu knihy vytvořit. A ten to hned zpočátku vzdal. Nezbylo mi nic jiného, než si ke stroji sednout sám a práci udělat. Byla to první kniha badatele Miroslava Pajera.
A prodávala se?
Určitě. Vlastně celý tehdejší systém prodeje by si zasloužil vlastní knížku. Jak už jsem říkal, nejlepší byli trafikanti. Šel jsem kolem trafiky, paní za okýnkem jsem se zeptal, jestli nějakou nechce. Ona si jich vzala dvacet a já si o týden později přišel pro peníze. Už zdálky na mne mávala s penězi a chtěla další. Prodával jsem i přes kameloty, kteří tehdy postávali na náměstích nebo nádražích. Vracel jsem se vlakem v posledním vagonu a oni přicházeli na peron s vyúčtováním třeba o půlnoci. Kdo nezažil takovou disciplínu, dnes neuvěří. Knihkupci nakupovali knihy po desítkách, později po balících. Dneska si prodejci berou knihy do komisního prodeje po kusech. A právě komisní prodej je pro nás nakladatele cesta do pekel.
Co prodej knih na různých akcích?
I ten se změnil. Dřív lidé knížku koupili, při další akci za mnou přišli, aby si o knize povídali. Bylo vidět, že ji každý pořádně přečetl. Dneska si lidi knihu také koupí, ale už si o ní nepovídáme. Celkově je vidět, že lidé méně čtou, méně se zajímají o minulost.
Svět křídel není jen letecké nakladatelství, hodně knih je vysloveně regionálních...
Od samého začátku jsem se snažil, aby byl Cheb vidět. Měl jsem z toho vždycky radost. Jsem chebský patriot, i když pocházím odjinud. Trochu mě ale mrzí, že se v Chebu nikdy nevyzdvihovalo něco, na co může být pyšný. Zapomnělo se na Esku, Rudou hvězdu nebo první letiště. Regionální věci se obecně prodávají velmi dobře. Například jméno autora Vladimíra Bružeňáka je dnes zárukou úspěchu. Už se těším na jeho další knihu, věnovanou roku 1938 v regionu.
Kolik knih jste už vydal?
V letošním roce to už budou tři stovky.
Na kterou z nich nejraději vzpomínáte?
Na to se já takhle nedívám. Mám je všechny rád. S každou z nich jsem prožil kus života. Nad některými jsem trpěl, u jiných se zase soužil nad osudy lidí. Nebo se naopak úžasně nasmál, jako třeba nad Chebským práškařem. Když je připravený text, mazlím se s fotografiemi, abych z nekvalitních podkladů udělal obrázek ke koukání. Jsou to stovky hodin odsezených u monitoru do časných ranních hodin. Samotného mě pak překvapuje, že za rok vydám přes dvacet titulů.
Co připravujete?
Chci zpracovat poválečné období. Pražské retribuce, popravené četníky. U těch pak zpracovat případy těch, které popravilo gestapo a v druhé knize zase četníky popravené za komunismu. Je ale složité získat informace. Už jsme zpracovali problematiku udělování milostí prezidenta Masaryka a nyní navážeme na milosti, které uděloval Gottwald. V knize si například přečtete o gestapákovi, válečném zločinci, který neutekl a zůstal v republice. Vesele si tady žil až do padesátých let, kdy byl omylem dopaden. Byl odsouzen k trestu smrti a pak dostal milost od prezidenta. Přitom měl na svědomí spoustu našich lidí.
Jak vidíte budoucnost knih?
Knížky se budou prodávat pořád. Jde jen o to, jestli bude zájem i o knihy, které vydávám já. Zjišťuju totiž, že lidé nejen méně čtou, ale o historii i méně vědí. Mladí, a to myslím i lidi okolo 30 let věku, nevědí například, co je to Bitva o Británii a podobně. Pak jim zkuste prodat knihu. Nemáte šanci. Když mladým vyprávíte o železné oponě, tak vám oponují, že to není pravda. Odmítají totiž uvěřit tomu, že se tehdy na hranicích po lidech střílelo.
Nezamýšlíte věnovat se elektronickým knihám?
Udělal jsem dvě, neprodávaly se. Myslím, že lidé je sice stahují, ale moc je nečtou, protože si pak z těch kvant neumí vybrat. U papírových knížek je to jiné. Víte, kde ji máte uloženou, jak vypadá, můžete ji vzít do ruky.
