Primář karlovarského kardiocentra Michal Paďour.

Primář karlovarského kardiocentra Michal Paďour. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

S infarktem přivezli i třiadvacetiletou dívku, říká primář kardiocentra

  • 1
Přes 25 tisíc operací a zákroků mají za sebou lékaři po deseti letech fungování kardiocentra v Karlovarské krajské nemocnici. Oddělení je spojeno se jménem jeho primáře Michala Paďoura, který vede tým od začátku ledna 2006.

Z jakých důvodů vzniklo v Karlovarské krajské nemocnici kardiocentrum?
Naše oddělení vzniklo především proto, že v České republice existuje program léčby infarktu myokardu. Ten je založený na tom, že v každém kraji je jedno kardiocentrum, a to kvůli tomu, aby až pacient dostane infarkt, mohl být léčen metodou angioplastiky, což je nejúčinnější postup. Přitom se jedná o čas, pacient od vzniku potíží musí být co nejdříve na sále, aby léčba byla co nejefektivnější.

Jak to vypadá v praxi?
Pacient má uzavřenou srdeční tepnu, a ta se musí co nejrychleji zprůchodnit. To se ve většině státech světa děje většinou chemicky a pouze částečně katetrizačně. U nás je to jinak a podle mého je to nejlepší systém. Celá republika je pokrytá systémem, kdy je pacientovi poskytnutá speciální katetrizační léčba. Pacient téměř se stoprocentní úspěšností odchází z operačního sálu se zprůchodněnou tepnou. A právě pro tuto péči oddělení v Karlovarském kraji vzniklo. I díky tomuto programu jsou pacienti z celé České republiky ošetřováni všude stejně, ať už s tímto problémem budou léčeni v Praze, Brně či v Karlových Varech.

Michal Paďour

  • Narodil se 21. srpna 1966 v Hořicích v Podkrkonoší. Vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v oboru všeobecné lékařství.
  • Při studiu navíc stihl jako zdravotní bratr šestiměsíční stáž v New Yorku. Poté nastoupil jako lékař ve svém rodném městě, odkud se vydal do Prahy, a to do nemocnice na Bulovce a Na Homolce, kde pracoval jako kardiolog.
  • V roce 2006 pak nastoupil jako primář do karlovarské nemocnice. V roce 2008 získal ocenění Osobnost roku Karlovarského kraje za vybudování kardiologického oddělení.

Jaké byly začátky vzniku tohoto centra v Karlovarském kraji?
Byly těžké. Byli tu tři lékaři, šest sester a dva sanitáři. Pracovali jsme v rámci interního oddělení, byl to takový počátek budoucího vývoje. Nicméně ve třech jsme mohli začít pracovat v non-stop režimu. Po půl roce tohoto provozu k nám nastoupil čtvrtý lékař. Ovšem stále jsme cítili, že to musíme někam posouvat.

Co to s sebou přineslo a co to znamenalo pro pacienty?
Právě non-stop režim má smysl při léčbě infarktu. Protože pacienti si nevybírají dobu, kdy dostanou infarkt. Vždy tu musejí být alespoň tři lékaři, kteří se střídají do služeb, aby mohli pacienta ošetřit. Řešili jsme to tím, že byl vždy jeden na telefonu. Jakmile sanitka naloží pacienta, jsme informováni a vyrážíme do práce. Vždy musíme být v nemocnici do půl hodiny. Je to unikátní systém, který nemá ve světě obdoby, ani ve Spojených státech.

Opravdu?
Je to velká země, kde je kardiologie velice rozvinutá. Ale hřeší na svou velikost. Ono má největší smysl dělat výkon do dvou hodin od vzniku potíží. Díky tomu, že jsme malá země, jsme na tom lépe.

Řekl jste, že si pacienti nevybírají dobu, kdy dostanou infarkt. Dá se nějak předvídat, kdy se zvýší počet obtíží?
Když je změna počasí, tak je to zvýšeným počtem na příjmu znát. Ale jinak se to nedá předvídat. Má to vlastní logiku. Co se týče denní hodiny, je to jiné. Nejvíc infarktů totiž vzniká nad ránem, a to buď těsně před probuzením, nebo po první ranní aktivitě.

Co může člověk udělat proto, aby snížil riziko infarktu?
Přestat kouřit.

Opravdu? Existují různé léky na které jsou všude reklamy...
Opravdu. Nejvíce pro sebe udělá člověk, který přestane kouřit. Přestat kouřit je stokrát lepší než jakékoliv léky. Poté je samozřejmě dobré si dávat pozor na příjem kalorií, vysoký krevní tlak a obezitu. To vše nahrává infarktu. Takže ve zkratce, nekouřit, sportovat a nepřejídat se.

A kdo patří mezi nejvíce ohroženou skupinu?
Už jsme tu měli s infarktem i 23letou slečnu. Trend z poslední doby naznačuje, že se stále jedná o mladší a mladší pacienty. Mezi nejvíce ohrožené patří muži okolo šedesáti let. Též stres má na to svůj vliv. Proto říkám, že je v tomto lepší raději konzumovat alkohol než kouřit. Samozřejmě v malých dávkách.

V roce 2006 jste také začali s novým lékařským postupem, který se nyní využívá po celé republice.
Doktor Ivo Bernát začal operovat metodou radiálních katetrizací, což je podle mého revoluční záležitost. Protože do té doby se katetrizace dělaly programově přes třísla. Od této chvíle se však začaly dělat naprosto programově a díky doktoru Bernátovi velmi systematicky z ruky. Dříve jsme je dělali také, ale jen v případě, že to z třísla nešlo.

Co to znamená pro pacienta?
Ten nyní ráno přijde, lehne si na operační stůl, z ruky se mu zavede katetr k srdci, pomocí kterého se provede výkon, který trvá 20 až 90 minut. Potom se katetr z ruky vyndá a pacient si jde sednout do křesla na stacionář, kde přibližně pět hodin stráví v relativně luxusním prostředí, třeba si čte nebo se dívá na televizi. Většinou ještě ten den odchází domů. Díky tomu tak ani nepřijde do toho klasického prostředí nemocnice, což je pro pacienty nejvíce stresující. Zatímco když se to dělalo přes tříslo, musel pacient ležet 15 hodin. Při tomto postupu navíc rostla možnost krvácení.

A jak se vyvíjelo oddělení dál?
Začali jsme operovat první kardiostimulátory. Navíc jsme v roce 2007 otevřeli své vlastní lůžkové oddělení. Tím jsme se úplně odstřihli od interny, pod kterou jsme v té době spadali. Bez lůžkové části nemůžete mít kardiocentrum. Největšího úspěchu jsme však dosáhli o dva roky později, tedy v roce 2009, kdy nám ministerstvo zdravotnictví udělilo status Kardiovaskulárního centra. Nyní na oddělení pracuje dvanáct lékařů a několik desítek dalšího personálu. Od roku 2006 se náš tým zvětšil šestinásobně. Děláme speciální arytmologické výkony, takzvané ablace, prostě plníme v plné míře to, co je od krajského kardiocentra žádáno.

Kdo s vámi oddělení budoval?
Měl jsem štěstí na lidi kolem sebe. Pomocnou ruku nabídla i nemocnice Na Homolce, se kterou blízce spolupracujeme. V roce 2012 jsme navíc byli odměněni tím, že jsme dostali akreditaci na postgraduální vzdělávání. Díky tomu můžeme školit nové lékaře. V tom nelehkém zápolení jsme našli další rozumné lidi i mimo naše oddělení. Patřili mezi ně zdravotníci, mnohdy pomáhali i někteří politici, ale sumárně snadné to nebylo, vždy se našlo dost takových, kteří vývoji nepřáli.

Co plánujete s oddělením do budoucna?
Plánujeme rozšířit počet lůžek na dvacet pět. Zmodernizovali jsme některé přístroje a musíme jim dát plné využití, domluvit se s pojišťovnami na hrazení některých zásahů a rozšířit stimulační tým.

Za deset let se technika posunula výrazně vpřed, jak velké to je pro vás plus?
Představte si auto vyrobené před deseti lety a nyní. Zásadní rozdíl v motoru a v mechanice není. Spíš v technice a v HITECH provedení. Třeba asistenční program je dostupnější. Díky vývoji techniky dostáváme přesnější informace a můžeme se lépe rozhodovat. Ve výsledku tak člověku nabídneme lepší a kvalitnější léčbu než v minulosti.

Byl jste na stáži v newyorské nemocnici, můžete to nějak porovnat s naší republikou?
Kvalita je stejná, jako nabízí například nemocnice Na Homolce. Rozdíl je jen v tom, že americká nemocnice byla opravdu obrovská a zajišťovala daleko větší spádovost. Jediný rozdíl byl opravdu jen v kapacitě nemocnice a celkovém obratu. Rovněž pojetí dynamiky práce je jiné. To, co je zde již bráno jako chaos, je ve velkých amerických nemocnicích běžné pracovní klima.