Ortopedické oddělení Karlovarské krajské nemocnice, které vede primář Švec, má dvacet sedm lůžek a využívá další lůžka na centrálním JIPu. Je jediné v kraji, které pracuje pět dní v týdnu 24 hodin denně.
„Operujeme každý den, pět dní v týdnu. Pokud přijdou k plánovaným operacím nějaké aktuální, je práce samozřejmě více,“ říká lékař.
Kolik ročně zvládnete odoperovat pacientů?
Reálně bych to viděl na číslo přesahující 1 300 pacientů. Teoreticky by počet mohl ještě růst, ale zabraňuje tomu velikost lůžkového oddělení. To je prakticky stále plné.
S jakým typem operace se setkáváte nejčastěji?
Jsou to zcela určitě artroskopie, a to miniinvazivní metody pomocí kamery. A pak samozřejmě náhrady velkých kloubů, tedy kyčlí a kolen.
Co pro vás znamenalo otevření nového centrálního přijmu?
Přibylo daleko více pacientů. Často nám vozí oběti dopravních nehod, ale také se zvětšil počet pacientů se záněty velkých kloubů. Sanitky dnes přijedou na emergency v podstatě s čímkoliv. Na emergency se to vždy vytřídí a jednotlivá dotčená oddělení si převezmou pacienty.
Miroslav Švec
|
Čím si nárůst počtu pacientů vysvětlujete?
Dříve se pacienti vozili na střídačku do nemocnic v kraji. Nyní mi opravdu přijde, že 90 procent lidí s potížemi přiveze záchranka k nám, na karlovarskou emergency. Každý úraz nám naruší náš plán operací, proto se snažíme akutní případy řešit hned, jak nám je přivezou.
Jaké úrazy patří k nejčastějším?
Je to sezonní věc. V zimě vždy poznáme, kdy přijde první náledí. Rok co rok je to stejné. Jeden dva dny trvá, než si lidé na něj zvyknou. To je ambulance zavalená pacienty. A pak je tu samozřejmě poznat i blízkost hor, tedy v době, kdy napadne první sníh.
Co říkáte na reklamy, které nabízejí léky na zlepšení stavu kloubů?
Devadesát procent těch preparátů je jen doplněk stravy. Opravdu jen malá část je brána jako léčiva. Abych řekl pravdu, myslím si, že je to jen reklama.
Dá se jinak předcházet onemocnění kloubů?
Základem je dodržovat zdravou životosprávu, dbát o své tělo. Tím myslím pravidelný pohyb.
Výměna kloubů, to je asi problém jen starších ročníků?
Naopak. Dnes už není výjimkou ani výměna u mladších ročníků. Příčinou je sportovní či pracovní zátěž či již zmiňované úrazy. Dříve navíc kloubních náhrad tolik nebylo a především mladší ročníky s tím musely žít. Dnes je situace jiná. Bavíme se tady o věku mezi 40 až 50 lety.
Vaše práce je hodně o síle, může tedy ortopedii dělat i žena?
Žádnou ženu lékařku na oddělení nemáme. I když minimálně dvě si pamatuji. Ale je pravda, že ortopedie je spíše doménou mužů. Opravdu je to fyzicky náročné.
Jak se na to tedy připravujete?
Většina doktorů tady na oddělení pravidelně sportuje. Tím si jak vyčistí hlavu od práce, tak i naberou sílu, která je opravdu nezbytná.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete lékařem?
Já už to měl od mala. Můj tatínek byl také ortoped, takže to mám z části i po něm. Své první profesní kroky jsem zažil v Ostrově, kde byla ortopedie. Tam to pak skončilo, a tak jsem přestoupil sem, do Karlových Varů.
Co vás přitáhlo zrovna k této specializaci?
Je to vcelku čistý obor. Navíc jsem už od mala sportoval, což má s ortopedií dost společného. První úrazy jsem v podstatě viděl už jako malý kluk.
Od té doby, kdy jste dostudoval, se výrazně pozvedla technická úroveň. Je to hodně znát?
Technika šla opravdu neuvěřitelně dopředu. Největším skokem jsou podle mého mini invazivní metody pomocí kamery. Změnu zaznamenaly také náhrady kloubů.
Takže doba pilky a kladívka už pominula?
Ty jsou pořád.
A výhled do budoucna?
Pořád se mluví o tkáňových buňkách, ale je to pořád ve vývoji. Navíc to u nás není schváleno jako postup léčby. Zatím to není povoleno nikde, ale uvidíme.
Potýkáte se s tím, že dnes si v podstatě každý pacient může díky internetu sám stanovit svoji diagnózu?
To je velmi populární a občas nám to tu naši práci ztěžuje. Přijdou si sem se svým názorem a přesvědčit je je opravdu těžké.
Neovlivnila vás při výběru profese Nemocnice na kraji města?
To opravdu ne. Tehdy jsem to sledoval, ale od roku 1989 jsem to už nikdy neviděl. Nenašel jsem sílu se na to podruhé podívat.
Často spolupracujete s vrcholovými sportovci. Je to v něčem jiné než s ostatními pacienty?
Na přístupu nic neměníme. Každý je pro nás stejně důležitý.
Dá se říct, který sport vám nejvíce plní oddělení?
Hokej.
Opravdu? Čím to je?
Je tu velké centrum jak dospělých hráčů, tak mládežnických kategorií. Stranou ale nezůstávají ani hobby hokejisté. Fotbalisté jim zdatně sekundují, ale nejvíce případů máme opravdu od hokejistů.
A jaká jsou jejich nejčastější zranění?
U fotbalistů to jsou kolena a křížové a postranní vazy. Podobné to mají i hokejisti, kteří mají navíc časté zranění horních končetin.
Mluvil jste o tom, že odpočíváte při sportu. Při kterém?
Dělám cyklistiku, triatlon a jsem i nadšený hokejista.
A to se nebojíte?
Já už si dávám pozor. Každý den to vidím v práci, takže jsem opatrný.
Skončilo mistrovství světa v ragby. Sledoval jste?
Je to obdivuhodné. Tam, když je někdo zraněný, tak to není důvod k přerušení hry. Viděl jsem, jak tam lékař ošetřoval hráče a kolem nich se hrálo. To se opravdu s fotbalem nedává srovnávat.
Ragby a americký fotbal se začal hrát i v Karlových Varech, pocítili jste to?
Je to poznat. Když se hraje zápas, hned to poznáme, protože vždycky někdo přijede.
Nekoukáte tedy na rozpisy, abyste věděl, kdy koho přivezou?
Ne, to ne. Až takový masakr to není.
Lékařskou péči zajišťujete i při zápasech mládežnických družstev. Jaký je váš největší zážitek?
Byl jsem u juniorského titulu, který hokejisté vyhráli ve Zlíně. Je to opravdu jak sportovní, tak společenský zážitek. Tu cestu ze Zlína do Varů bych přál každému.
