Do díla Pavla Vítka se často promítá vztah k mýtům a legendám, své dřevěné sochy rád obohacuje i o jiné materiály a rodící se výtvor někdy neváhá v náhlém tvůrčím impulsu dokonce ani položit do ohniště a zapálit, aby dosáhl požadovaného vzhledu dřeva, a ovlivnil tak dojem z hotového díla.
Pavel Vítek
|
Za řezbáře se vlastně nepovažuje. Vždy hlavně maloval, stejně jako jeho otec. K práci se dřevem Pavla Vítka přivedl známý abertamský řezbář Jiří Lain, který ho před patnácti lety pozval jako malíře k účasti na řezbářském sympoziu v ústavu na Mariánské.
„Tam jsem přičichl ke dřevu, což bylo osudové setkání, už mě to nepustilo,“ vzpomíná osmatřicetiletý umělec. Od té doby ho dřevo nepřestává fascinovat. „Jde o nádherný materiál, ale vlastně to není jen materiál, strom je přeci živý organismus, každý kus dřeva má svoji dlouhou historii, a proto k němu přistupuji s úctou a pokorou.“
Jaké dřevo jste si oblíbil? Se kterým se vám nejlépe pracuje?
Nejlépe se mi pracuje s tvrdším dřevem, líbí se mi dub. Dělal jsem i s jilmem, což jsou krásné stromy. Nejdůležitější ale je, jak mě konkrétní kus dřeva osloví, což je vlastně část podstaty sochařiny.
Používáte i motorovou pilu nebo spoléháte výhradně na ruční práci?
Ten stroj pomáhá v určité fázi urychlit tvůrčí proces, což se někdy hodí, když potřebuji pracovat rychleji. Takže ano, používám i motorovou pilu, flexu a další stroje. Díky nim mohu základní myšlenku do dřeva dostat rychleji.
Vidíte v prvotním kusu dřeva okamžitě výslednou sochu?
Záleží na konkrétní době, situaci, i duševním rozpoložení. Někdy se podívám na ten špalek a říkám si: to je přece jasný, je to tam, já to vidím. Mám vizi a pila už jede sama. Člověk si však třeba také vymyslí nějaký konkrétní cíl a tam už to tak samozřejmé a rychlé není. Třeba já mám neustále takovou vizi, že bych chtěl udělat Prométhea, protože mám rád tuto mytickou postavu. Pořád to nemůžu dostat ani do hlavy, ani do toho dřeva. Hledám, maluju, snažím se přemýšlet, ale Prométheus se zatím nedostavil. Je to stále pouze sen a těším se, až to jednou přijde a já ho spatřím v nějakém kusu dřeva.
Osudy sochSochy vytvořené na srpnovém řezbářském sympoziu v Abertamech si rozdělují obce sdružené ve Svazku obcí Bystřice. Abertamské dílo Pavla Vítka nazvané Historie Krušných hor putovalo do obce Potůčky, kam v minulosti zamířily i dvě jeho další sochy. |
Teď v Abertamech jste svůj výtvor nazvaný Historie Krušných hor posadil do ohniště a nechal jeho útroby olizovat plameny. Rád experimentujete?
Někdy dostanu najednou pocit, že něco musí být ještě jinak. Takže když jsem třeba před čtyřmi lety v Abertamech dělal sochu horníka, tak toho jsem na hrudi přepásal kovovými pláty, které jsem našel někde na šroťáku a bylo to podtržení osudu té postavy. V podstatě to byla děsivá socha a já měl potřebu narvat tam ty hřebíky a svoji vizi tím podpořit. Dílo si o to samo řekne a pro mě je důležitý samotný proces tvorby. Zvláštní je, že jakmile jsem hotový, tak už mě ta socha moc nezajímá.
Zkoušíte při své tvorbě vymýšlet nové techniky nebo se držíte osvědčených postupů?
Ani zmíněné opalování dřeva, ani používání dalších materiálů se dřevem není nic neobvyklého, zvláštního a nového. Jsem velmi tradiční, mám rád jednoduchou podstatu umění, primitivní díla, jako třeba skalní malby a podobně, mám vztah k mýtům, legendám a pohádkám. To je něco strašně starého, něco, co je uvnitř nás samotných a je to hodně dávná záležitost. Někdy třeba jen vyřezávám znaky do dřeva.
Kolik kusů dřeva už jste proměnil v sochy?
Asi stovku. Paradoxně ani jedna mi nezůstala, všechny skončily někde jinde. Upřímně si ani neumím představit, že bych měl všechna svá díla rozestavěná doma a kochal se pohledem na ně, je určitě mnohem lepší, když dělají radost jiným.
Bydlíte v Ostrově a ve Velichově máte dům. Velichov přitom leží na pomezí Doupovských hor, někteří lidé říkají, že je to kouzelné až mystické místo s pohnutou historií. Má pobyt v těchto místech vliv na vaši tvorbu?
Zatím tady nebydlím, rozhodně se však těším, až ve Velichově budu trávit více času. Dělá se mi tady totiž dobře, což je pro mě důležité. Nemám tady pocit stísněnosti, je tady spousta prostoru, za domem mám Liščí vrch, staré keltské hradiště, vlastně vše je tady protknuté historií a já jsem takový trochu fatalista, tedy věřím, že to jistě má svůj důvod, že tady jsem. Rozhodně to na mě má vliv.
Na Základní škole Josefa Václava Myslbeka v Ostrově vyučujete angličtinu a výtvarnou výchovu. Jak podle vás dnešní děti vnímají umění? Dokážou si k němu v současné uspěchané době plné technologií a instantní komunikace najít cestu?
Mám dojem, že rychlejší doba zrychlila i jejich pohled na svět. Chtějí mít všechno hned teď, nemají příliš trpělivosti a snahu u něčeho zůstat déle. Nedokážou si vůbec představit, že talent je důležitá součást jejich osobnosti. Samozřejmě se jako učitel snažím, aby děti chápaly základní estetiku. Povzbuzuji jejich vnímavost k okolí a věcem, které jsou krásné a pravdivé, často zmiňuji přírodu a stromy, protože to mám rád a vím, že působí dobře a kladně. V tomto ohledu se dětem snažím něco předat. Třeba mi říkají - já neumím kreslit a nezajímá mě to, což v nich chci trochu zlomit. Přece až tolik nezáleží na tom, jestli mají talent, i tak by se měly pokoušet dělat věci, které je mohou těšit. Vždyť z výtvarné práce můžou mít dobrý pocit a nakonec třeba i vytvořit perfektní dílo. Bohužel dnes vůbec ta výchova k výtvarnu a estetičnu je někde úplně na pozadí zájmu. Současná doba na nás prostě tlačí až moc.
Stalo se vám, že jste nějakou zakázku odmítl, protože se vám nelíbilo zadání, případně jste neměl dostatek tvůrčí svobody?
Nenechám se do ničeho tlačit a svoje sochy dělám poctivě. Samozřejmě jsem schopný udělat klidně i třeba obyčejného vodníka a vůbec mě to netrápí, ale musím ho udělat podle sebe, protože i do takové pohádkové postavy se snažím dostat něco ze sebe a něco upřímného a opravdového. Neumím dělat sochy jako na běžícím pásu, nedělám kýčovité trpaslíky, ale jsem schopný téma nějak zpracovat, pokud je pro mě přijatelné.
