Jak jste se vůbec dostal k psaní?
Asi to bude znít zvláštně, ale já se o psaní nezačal zajímat, psaní se začalo zajímat o mě. Jako malý kluk jsem lezl po celém bytě, hledal jsem tajemná zákoutí a zakázané věci a jedním takovým místem byla skříňka až skoro u stropu. Byly tam časopisy, které jsem jako dítě pravděpodobně neměl vidět, ale mezi tím vším byla spousta křížovek. Už v šesti letech jsem tedy otci začal vytrhávat křížovky z časopisů Stadion a Květy a snažil jsem se je doluštit. Byla to ode mě naprostá bláhovost a neřešitelná situace a strašně mě to štvalo. Začal jsem tedy prozkoumávat různé lexikony a slovníky cizích slov a čím dál víc číst, abych měl šanci se otci vyrovnat. A láska ke čtení přerostla postupně v lásku k psaní. Takže se dá říct, že jsem se díky zvědavosti a touze po vyrovnání se otci stal spisovatelem.
A kdy jste se začal zajímat přímo o detektivní žánr?
To bylo někdy kolem patnáctého roku. Tehdy jsem dostal od spolužáka na střední škole knihu napsanou jedním neuvěřitelně nadaným pánem. Jmenoval se Dick Francis, psal z pro mě exotického dostihového prostředí a nakonec to dopadlo tak, že jsem tajně pod lavicí přečetl asi všechny jeho knihy. A nebudu lhát - ovlivnil mě hodně, protože jsem si dlouhá léta nedovolil psát jinak než ich-formou, stejně jako on.
Antonín Mazáč
|
Kde hledáte inspiraci?
Každý autor hledá inspiraci jinde. Někdy mi stačí jeden impuls, jedna myšlenka nebo zaslechnutá věta, někdy potřebuju strávit hodinu ve vaně a se zavřenýma očima přemýšlet nad milionem věcí. Jediné, co ze zásady nedělám, je inspirace skutečnými příběhy. Nepročítám noviny a nehledám zločiny, které se opravdu udály. Připadal bych si jako nějaký zloděj cizích osudů. Raději věřím vlastním schopnostem a fantazii. Té především, ještě nikdy mě nezklamala.
Děj vaší knihy se odehrává přímo v Karlových Varech. Přemýšlel jste, třeba jen na chvíli, že by se odehrával někde jinde?
Nepřemýšlel. Už když jsem psal druhou knihu, měl jsem v hlavě námět na třetí a věděl jsem přesně, po jakých lokacích chci, aby Alexandr Kraus pobíhal. Karlovy Vary mám rád, daly mi toho hodně, takže jim to můžu takhle alespoň trochu splatit.
A myslíte si, že mají i skutečné Karlovy Vary takové temné podsvětí?
Pochopitelně, že mají. Temné, žluklé a prolezlé tou nejsmrdutější hnilobou (úsměv). Je třeba vidět všechny stránky života a zločinci jsou zkrátka všude kolem nás. Někteří jen kradou v supermarketech rohlíky nebo jezdí načerno. Ti protřelejší páchají činy, které už můžou být mimo naše chápání. Věřím tomu, že Karlovy Vary nejsou výjimka. Ale - jak se v knize dočtete - policie tu je víc než schopná, takže to místní sebranka nemá vůbec jednoduché.
Proč by si čtenáři měli Letargii přečíst?
On by si měl čtenář položit otázku, co vlastně od české detektivky, respektive thrilleru očekává. Nepoužívám anglická jména, jak je poslední dobou populární, nezasazuju příběhy do exotických krajin, nesnažím se psát bombasticky. Jen poctivě a přesně to, co mě samotného baví číst. Pokud má čtenář rád příběh, který ho tak trochu vodí celou dobu za nos, měl by dát Letargii šanci. Možná pak bude překvapený, jak moc se dá na pěti stech stránkách milovníkům detektivek zamotat hlava.
Máte již v hlavě nápady na další knihy?
Na další knize se už pilně pracuje. Tentokrát nezůstanu jen ve Varech, podívám se i za humna a příběh nebude mít s Letargií nic společného, hlavním hrdinou bude někdo úplně jiný. Jen jsem překvapený, jak moc mi novinář a policista Saša přirostl k srdci, takže ho plánuju vrátit do akce. Ale to bude otázka nejdříve přespříštího roku.
Čemu se kromě psaní věnujete?
Poslední roky mě literatura absolutně pohlcuje. Ať už to je redaktorská práce, psaní blogu nebo literární soutěž, kterou pořádám. Ta mi dělá gigantickou radost, protože překvapivě zjišťuji, že mne mnohem víc baví objevovat nové talenty a dávat lidem šanci, než prosazovat sám sebe. Jednou se mi to možná vymstí. Ale pokud mám jen chvíli čas, tak v létě houbařím. Otec byl z Kraslic. Nádherné zarostlé krpály, na telefonu vám naskočí německý operátor a přivítá vás u sebe doma. Neznám lepší relaxaci než čas strávený v lese. Mám takovou představu, že si postavím na měsíc stan někde, kam ani houbaři nechodí, a napíšu tam knihu. Zajímalo by mě, co by s mou fantazií udělala taková porce čerstvého vzduchu.
Je nějaký autor který by se dal nazvat vaším vzorem?
Nejsem si jistý, jestli mám vyloženě vzory. Mám oblíbence, autory, na které nedám dopustit, a někteří, jak už jsem zmínil u Dicka Francise, mě bezpochyby ovlivnili. Dalo by se říct, že mám v hlavě takový detektivní mišmaš všech autorů, které jsem kdy četl, a tenhle guláš, ty klady a kdo ví, možná i nešvary, využívám při svém psaní. Každý spisovatel je někým ovlivněn, a já se toho také nezříkám. Koneckonců - proto všichni ti pánové psali. Aby ovlivnili literární budoucnost.
Co musí v dnešní době dělat spisovatel, aby se mohl živit pouze psaním?
Vydávat jednu knihu za půl roku. Minimálně. A to v nákladu přesahujícím tři tisíce, ten náklad bleskově vyprodat a mít dotisk. Nebo přesvědčit nakladatele, že jste tak dobří, že stojí za to vás přeložit do cizího jazyka. Ideálně do dvou. A nebo přesvědčit filmaře, že jste tak dobří, že stojí za to vás zfilmovat. Zkrátka a dobře - v začátcích mít štěstí, uprostřed vytrvalost a ke konci dost sil a ustát tlak. Talent je detail, se kterým se počítá samo sebou.
A kde se vidíte vy?
Já nemám tendence být vidět v estrádách nebo talkshow, nepotřebuju, aby mě lidi poznávali podle obličeje. Mě nejvíc těší, když někoho v autobuse vidím číst svou knihu. Jedna moje část by se k němu ráda naklonila a beze slov se mu někam na prázdnou stranu podepsala - ne z důvodu namyšlenosti, naopak, jako poděkování, ale ta druhá mě pak vrazí ještě hlouběji do sedadla. Chci tvořit příběhy, které budou lidem zaměstnávat mozky, a doufám, že mě to uživí.
