Ve vaší knize začínáte popisem studentského pobytu v Anglii. Jak jste se tam dostala?
Šlo o pracovní pobyt Erasmus v rámci studia Ochrany a tvorby životního prostředí na Univerzitě Palackého v Olomouci. Získávala jsem tím vlastně zahraniční praxi, a jak jsem tam nikoho neznala, po večerech jsem začala psát.
Procestovala jste více míst?
Po Evropě jsem různě stopovala, buskovala, chodila nebo navštěvovala kamarády. Mimo Evropu jsem byla vlastně jen dvakrát - jednou v Mongolsku, kam jsme dojeli vlakem se dvěma kamarády přes Slovensko, Ukrajinu a Rusko, tam kus transsibiřskou magistrálou a potom přes Altaj na severozápadní hranici. Podruhé jsem se pak jela představit rodičům svého bývalého přítele do Číny, kterou jsme trochu procestovali. Musím se přiznat, že bez něj, jakožto domorodce, bych ten výlet asi nezvládla, ale takhle to byl neuvěřitelný zážitek.
Helena Machová
|
Jak byste charakterizovala vaši knihu?
Ta kniha je vlastně strom. Ten namalovaný na obálce a ve kterém je vepsaný obsah. Každá větev je jiná, kmen vypráví a korunu tvoří úvahy, básně, povídky. Větve vyrůstají z míst, ze kterých vyrůstají i jejich příběhy či témata. Takže je asi o rozrůstání se, košatění, spletitosti, které způsobí pobyt v cizině, nebo pobyt někde daleko - třeba i myšlenkově - od toho, kde jsme až dosud žili.
Jak dlouho text vznikal? Jak se s postupem času proměňoval?
Hodně z toho jsou deníkové zápisky, ty jsou sebrané asi ze čtyř let. Neproměňoval se asi vůbec. Měla jsem spoustu deníků a nápad na strukturu, jen jsem neměla čas. Našetřila jsem si tedy na šest měsíců skromného žití, zavřela se doma a začala to dávat dohromady a psát úvodní příběhy. Deníkové texty jsem ale neměnila. Já celkově prakticky neškrtám a nepřepisuji. Ten text za mnou přijde tak, jak chce být napsaný a já mu do toho nemám co mluvit. Bylo to hotové snad za tři měsíce.
Je v dnešní době hodně náročné vydat vlastní knihu? Co všechno pro to musí člověk udělat?
Musí být otravný, až se za to bude sám stydět. Většina nakladatelství vám neodepíše a ti poctiví vám sdělí, že jsou na několik let plní. Pro neznámé autory je často třeba počítat spíš s tím, že na knize prodělají a jde tak trochu o koníček a sen. Ale znám i autory, které nakladatel sám oslovil a vydal a spolupráce byla bezproblémová. Asi je to i o náhodě a o štěstí.
Kde všude je kniha Čtěte pomalu k dostání?
Různí knihkupci mají knížku na e-shopech, například kosmas.cz nebo Knihy Dobrovský, někteří ji mají i přímo v knihkupectvích, to se různě mění. Dá se ale koupit i u nakladatele, v pražírně kávy Dos Mundos nebo u mě osobně.
Plánujete i další literární počiny?
Určitě ano. Mám dost textů, přičichla jsem ke slam poetry a ohromně mě baví autorská čtení. Další sbírku chci začít psát v létě nebo na podzim.
Nonverbální divadlo, cestování a psaní knih. Jak to všechno jde vůbec dohromady?
Jak to jde dohromady, to vlastně úplně nevím. Spíš to je tak všechno vedle sebe a já přeskakuji z jednoho do druhého, kde je mě zrovna třeba, nebo na co mám čas. Ale všechno, co člověk zažije, se zúročí. Nakonec píšu o cestování, stavím divadlo na svých textech a cestuju s divadlem nebo po autorských čteních.
A k divadlu jste se dostala jak?
Od malička jsem chtěla být herečka a také tanečnice. Tedy filmová herečka. Začala jsem chodit na dramaťák na ZUŠ Antonína Dvořáka a absolvovala recitační soutěže a celý ten cirkus, co k tomu patří. To ale nebylo pro mě, nemám ráda soutěžení, jsem nerada horší nebo lepší než druzí. Vyhovuje mi, když může být každý jiný. Proto se mi líbilo víc v divadle. Hanka Franková mě vzala do svého studentského studia Divadla Dagmar v Karlových Varech myslím v roce 2005 a já zůstala tři roky.
Proč jste si dál zvolila zrovna to pohybové?
Vrátila jsem se k divadlu přes tanec. V Praze jsem se zapojila do skupinky, která se věnovala kontaktní improvizaci. Já nedokážu dlouho sedět u počítače. Ty čtyři stěny a svítící obrazovka mě začnou po chvíli deprimovat. Musím se hodně hýbat.
Jakou formu pohybu volíte?
Objevila jsem různé workshopy fyzického divadla a současného tance, což mě ohromně bavilo a nakonec jsem se setkala s pantomimou a fyzickým divadlem v podání Radima Vizváryho. Ten kurz a ten člověk mě fascinovali. V jeho životopise někde na internetu jsem viděla, že studoval na HAMU a do měsíce jsem měla podanou přihlášku.
Kde všude jste nyní k vidění?
S mým ročníkem z HAMU jsme založili soubor Spastiks, zatím máme společné představení Zahrádka, klaunérii plnou černého humoru a žízně. Moje absolventské představení Kiwi, což je sólo, se bude v Praze reprízovat na podzim. Termíny jsou ještě v jednání. Vystupovat ale budu například i na Letní Letné.
Vracíte se do rodných Varů?
Snažím se do Varů vracet, když to jde. Bohužel na ně už nemám moc vazeb, rodiče se přestěhovali na jih Čech a většina mých blízkých z Varů žije v Praze, hodně jsme k sobě přirostli. Nedávno jsem měla v městské knihovně autorské čtení, z čehož jsem měla velkou radost. A taky se snažím nikdy nevynechat pár dní na filmovém festivalu. Ale alespoň jednou za jaro a podzim si naplánuju výlet. Ono až když z Varů člověk odejde, uvědomí si, jak jsou až nesmyslně krásné. Tak se přijedu podívat na rozkvetlou fázi a potom na barevné listí na podzim.
