„Současná situace mě stále nutí o porcelánu přemýšlet, dál se rozvíjet. Za vším, co se mi podaří vytvořit, si stojím a vím, že jsem si to vydupala ze země. Věci nemají jít příliš snadno, pak si toho člověk dost neváží a málo o tom přemýšlí,“ řekla Sárová Malíská. V současnosti má společnou výstavu svých obrazů se sochařem Tomášem Dolejšem ve Švýcarském dvoře.
Karlovarský sochař Tomáš Dolejš řekl, že jste odbornicí na porcelán od A do Z. Měl pravdu?
Řekl to hezky (smích). Je to tak. Porcelán jsem studovala na střední škole čtyři roky a na vysoké škole dalších šest let. Kromě toho neustále čerpám z dlouholetých zkušeností obou rodičů, kteří jsou z oboru.
Jaké byly vaše začátky?
Už v době studií na vysoké škole jsem učila na keramické škole a k tomu dělala návrhy interiérů, abych mohla splatit dluhy a pořídit si keramickou pec. To jsou opravdu velké výdaje. Práce s porcelánem je náročná a krásná, ale nedá se říci, že by se tím člověk uživil nadstandardně. Představa, že bych mohla postavit ateliér, koupit pec a dluhy zaplatit z prodeje autorského porcelánu, je nereálná. Takže jsem pět let vykonávala dvě zaměstnání. Malovat jsem ovšem také nepřestala. Malba a porcelánová tvorba se velmi dobře doplňují.
Lenka Sárová Malíská
|
Jaký byl váš první velký úspěch s porcelánem?
Úspěch, kterého si hodně cením a řadím ho do začátků své profese, je z roku 2006, kdy jsem dostala cenu Vynikající studentský design od Design centra České republiky.
Co jste tehdy navrhovala?
Zabývala jsem se tvorbou lázeňských pohárků. Chtěla jsem pracovat na něčem, co by se vázalo k mému rodnému městu Karlovým Varům. Nakonec vznikly dva tvary pohárků. Žába, která se zavěšuje na krk, a bukač, který se dá postavit nebo dát do kabelky.
Co bylo největším úspěchem v malbě?
Ten přišel o dva roky později. U malby je pro mě důležité, že tvořím nezávisle. To je pro mě největší úspěch, ale pokud bych měla hovořit o těch formálních věcech, tak v roce 2008 jsem získala cenu Junge Kuns v německém Pasově za soubor kreseb a maleb. Dalším oceněním bylo druhé místo v soutěži Twenties, která probíhala v belgickém Bruselu.
Pochopila jsem správně, že vyrábíte i šperky?
Ano, zabývám se vším, co je možné z porcelánu vyrobit.
Co je na porcelánu tak lákavé?
Je to nejušlechtilejší keramický materiál, který je mnohem jemnější, slinutější a má trochu jiné vlastnosti než keramika. Je odolnější. Jedná se o nejkvalitnější materiál v oboru keramiky.
Co považujete na práci s porcelánem za nejnáročnější?
Porcelán má specifika, která nelze obejít. To je na něm nejtěžší a vy musíte vědět, jak tvar postavit, aby po výpalu vypadal tak, jak chcete. Mnohdy před výpalem vypadá úplně jinak, než je vaše představa.
Jaké tvary máte nejraději, které se vám nejlépe navrhují?
Netradiční. Vždy se snažím i u předmětů denní potřeby, třeba u šálku, o odlišnost. Zároveň kladu důraz na funkčnost.
Studovala jste mimo Karlovy Vary a sjezdila kus světa díky stážím. Co vás nakonec přimělo vrátit se do rodného města?
Jsem v podstatě patriot. Narodila jsem se tady, vyrostla a cítím se tu doma, i když život tady je mnohem těžší než jinde. Tím, že jsem stážovala v zahraničí, uvědomila jsem si, že život zde je prostě jiný a bohužel se to projevuje hlavně v kultuře. Ale mám to tady ráda, a proto tu jsem.
Máte nějakou oblíbenou techniku v malbě?
Maluji na plátno. Ale musí být lněné s poměrně drsnou strukturou. Mám ráda klasické hrubé lněné plátno, kde není žádný podíl bavlny, a už vůbec ne polyesteru. Používám klasickou techniku, kdy napnu plátno na rám a postaru si rozdělám kostní klíh, kterým udělám první vrstvu a pak tři nátěry šepsem. Jakmile nemohu mít tohle krásné plátno, tak experimentuji. Třeba loni v Makedonii se mi stalo, že plátno bylo příliš jemné. Proto s sebou vozím v kufru písek. Používám ho k vytvoření struktury. Když došel, byla jsem nucena si sehnat sítko, abych mohla použít místní zdroje.
Vy jste nakupovala sítko v Makedonii?
Ano, to byl krásný příběh. Protože neumím makedonsky a s angličtinou nebo němčinou jsem neuspěla, poradila jsem si jinak. Našla jsem obchod s domácími potřebami, pozdravila jsem a říkám česky „Potřebuji síto!“ A paní prodavačka „Síto?“ Přikývla jsem a ona mě zavedla rovnou k regálu se síty a sítky, kde jsem si vybrala. Překvapilo mě, že slovo je úplně stejné. A sítko jsem přivezla do Čech jako suvenýr. Každá cesta vám rozšíří obzory, ale musíte také překonat vlastní hranici a stereotyp.
Jak vlastně došlo k vaší společné výstavě s Tomášem Dolejšem?
Tomáš mě k výstavě přizval. Původně měla být jen jeho. Jeho sochařské vyjádření docela hezky koresponduje s mojí prací (malbou a kresbou). Na první pohled je možné rozpoznat, že se jedná o dva autory, je zcela zřetelné, že jedním autorem je muž a druhým žena. Tento kontrast a také kontrast jednotlivých materiálů není v přímém rozporu, ale je na té příjemné hranici, kdy vidíte, že tam je, ale tak, jak má být.
Máte teď nějaký větší projekt?
Začala jsem spolupracovat s Operou Národního divadla. Jedná se o limitované kolekce pro Operu, které jsou tematicky vázané ke konkrétnímu hudebnímu dílu. Práce si opravdu velmi cením, protože Národní divadlo považuji za jeden ze symbolů české národnosti a kultury. Také spolupracuji s místní manufakturou Leander, pro kterou momentálně navrhuji dekor na celou soupravu.
