„Už několikrát se mi stalo, že když jdu ráno s foťákem do lesa, vidím na čerstvě posekané louce pobíhat bezradnou srnu. Často mne nechá přijít na dvacet metrů, jak je zoufalá. Její krásné tmavé oči jsou zalité slzami. A když přijdu blíž a najdu posekané srnče, už je mi jasné, co se děje. Je to strašný pohled, nikomu bych ho nepřál,“ vypráví ašský fotograf Pavel Černý, kterého proslavily snímky volně žijících živočichů.
Řešením je podle jeho slov louku projít, srnčata najít a případně odnést. Vhodné jsou i častější procházky po louce, třeba i se psem. To aby srny vyhodnotily lokalitu jako nebezpečnou a mláďata včas odvedly.
Mnohým zemědělcům pomáhají najít ve vysokém porostu schoulené uzlíčky života drony. Pak už stačí mláďata opatrně ve velkém trsu trávy z louky odnést tak, aby se na něj nepřenesl lidský pach.
Jako bývalý myslivec však Pavel Černý ví, že často je to boj s větrnými mlýny. Stává se, že na louku, kterou dobrovolníci večer prošli, přes noc srna mládě opět přivede. Jenže tím mu podepíše ortel smrti. Řidič sekačky nemá šanci srnče z kabiny zahlédnout.
„Srny kladou mláďata do vysoké trávy, ne do polí. V loukách se dokážou daleko lépe orientovat. Čich jim v tomto případě nepomáhá, jelikož srnčata nijak nevoní. I pes je kvůli tomu málokdy dokáže z úkrytu „vypíchnout“. Navíc srnče má v podvědomí zakotvený instinkt neutíkat, ale naopak se při sebemenším vyrušení přikrčit k zemi,“ vysvětluje Černý.
Lidem, kteří by chtěli s vyháněním srnčat pomoci, doporučuje spojit se s místními myslivci nebo nabídnout služby přímo zemědělcům.
