No oni tělocvikáři občas bejvaj trochu magoři a pak se neni čemu divit. Nás třeba na základce nutil běhat 3km i když lilo a foukal silný vítr.

Tak to známkování je přece jen takové naoko, vybavuje se mi, co říkal učitel spolužákovi, který na tělocvik opravdu nebyl: "Dám ti na vysvědčení dvojku, nebudu tě trápit. Když jsme spolu začínali, tak jsi měl pětky odshora dolů, teď se tam někdy blýskne i nějaká čtverka nebo dokonce trojka." 

Hlavně je to o učiteli. Na střední i na základce, jsme my měli normální lidi, takže nebyl problém se nějak hýbat a alespoň trochu se snažit. Na střední nám i oba tělocvikáři se svolením ředitelky dávali vždy za jedna, "aby nám nekazili hodnocení". Jediný předpoklad byl, že jsme se přeci jen trochu angažovali a nezneužívali toho. 

Ale jeden rok jsme na střední měli i naprostého na hlavu padlého psychopata. Tabulkový maniak. Byl to jakýsi zarputilý sportovec a kdo nezvládal výkony dle jeho tabulek stejně kvalitně jako on, ten byl zralý na propadnutí. Nic ho netrápilo - nesplňuješ tabulky, nazdar. 

A věřím, že takovýchto magorů je vícero. Pak se není co divit, že to moc mladých ve škole nebaví.

Pardon. Nikoli na střední, ale na základce. Poslední rok v devítce. Takže suprové pokažení důležitého vysvědčení...

Musím přiznat, že i když jsem tělocvik měl vždy docela rád a těšil jsem se na něj, tak jsem nebyl rozhodně žádný sportovec, spíše naopak byl jsem lenoch. Ale od cca 22 roků jsem začal pravidelně běhat a poslední 2 roky chodím i do fitness.

Podle mého si na tohle musí každej přijít sám zda chce či nechce sportovat a pracovat na svém těle a zdraví. Protože když budeme děti nutit za každou cenu cvičit a sportovat, tak jim to jen znechutíme na celý život a nic víc.

a kde je problém? Tělocvik je jako každý jiný předmět. Nedostatečná docházka? Málo známek? Na konci roku přezkoušení ze šplnu, běhu, kotoulu a jestli dítko neumí, no tak přece za 5. Jaký pak copak!

Jistě, takhle se určitě vybuduje láska k pohybu 

čím to asi bude?

1- neumíme udělat sport pro děti atraktivní ať je to z pohledu zábavy nebo nějaké další motivace

2- rodiče píší omluvenky a dovolují ratolestem neomezeně trávit čas u počítače k čemuž jim ještě kupují hry (většinou proto aby měli sami míň starostí a nemuseli vymýšlet společnou zábavu)

3- neexistují žádné čistě volnočasové, finančně nenáročné a pro děti atraktivní sportovní kroužky

Sportovní kroužky a finančně nenáročné existuji. Jen chtít najit a nehledat az na konci srpna nebo az v září.

Ono také každého baví a jde mu něco jiného. Mně těžce nebaví kolektivní sporty a jsem levá na jakoukoli práci s míčem, naštěstí jsem do normální vybíjené snad ani nebyla zařazováná (nepřehodím hřiště) a při takové té každý proti každému jsem se nechala vybít a šla si skákat na trampolínu. Zas jsem milovala skákání, jakékoli, do výšky, dálky, přes kozu...., bohužel ho moc nebylo, a běhání na krátké tratě, taktéž zřídka, spíš jen když se pořebovalo naměřit, za kolik uběhneme šedesátku a stovku....

Naše děti sport dělají. Ale štve mě následující:

(1) Buď se musí účastnit soutěží nebo z oddílu odejít. Neexistuje sportovat jen tak pro zábavu a víkend mít s rodinou volný.

(2) Musí se sportem začít už v 1-2. třídě. Když přijde do oddílu čtvrťák nebo páťák, je už považovaný za starého, má problém se začlenit.

To je blbé, mně hobby sportování nijak nevadí, ale zas do něj nejsem zapálená tak, abych chtěla závodit. Dokonce i v jezdectví, které je pro mě koníčkem číslo jedna nestojím o závodění, chci se v něm zdokonalovat, a kvůli sobě, protože mě to baví, soutěžní potřeby a ambice nemám.

JEstli to je tělocvik jaká si pamatuju ještě ze ZŠ já tak se ani nedivím. "Sedlehy" se zafixovanými nohamy za špičky zatěžující snad každý sval kromě břišních, dřepy na špičkách odsírající kolena už v mladém věku atd. Řeklo se "udělej tohle" a kdo to neudělal měl smůlu. žádná lehčí varianta, žádná progrese k tomu cviku aby byl člověk motivovaný. Druhá část problému jsou rodiny. Když dítě od mala nemá rodiče co považují pohyb a přemýšlení o tom co jedí za něco normálního, tak šance že si k tomu najde cestu samo už v mladém věku je minimální.

*"zafixovanýma nohama" samozřejmě

No jo, když si vzpomenu na hodiny tělocviku na zákaldce tak se oklepu. Psycho tělocvikář ve svym šustákovym úboru a prestižkách, kterej nás každou hodinu známkoval. Měl desky s tabulkama podle kterých nás známkoval. Když bylo hezky tak jsme venku měli vždycky tenhle rozvrh - kolečko na rozehřátí, rozvička a pak většinou běh např 1000m na známky, po čemž následoval běh 1500m na rozvičení do další hodiny kdy se bude tohle známkovat... brrr. hry jako basket nebo volejbal jsme nehráli protože se nesnesl koukat jak jsme hrozný.. to na střední to byla jiná, měli jsme venku hřiště na plážovej volejbal, hráli jsme squash, posilovnu, učitelka občas zařadila výuku nějakýho živějšího tance a hlavně neměla potřebu nás neustále srovnávat podle tabulek!!! takže tak, chtělo by to spíš víc pojmout tělocvik jako hru a ne jako nesmyslný hodnocení