Tady kdysi stával Smrkovec. Obec zlikvidovala armáda
Vydat se po stopách ztracených civilizací nemusí vždy a za každou cenu znamenat cestu přes půl zeměkoule do velehor Jižní Ameriky nebo do pouštních oblastí Orientu.
Na stopy „ztracené civilizace“ můžete narazit na mnoha místech Karlovarska, nejčastěji v horských oblastech Slavkovského lesa a Krušnohoří. Pro člověka, který se dovede dívat, není nesnadné je najít – zanikající cesty uprostřed lesů a luk vedoucí „odnikud nikam“, desítky metrů kamenných mezí lemujících políčka, na kterých už dávno nikdo nic nepěstuje, zplanělé ovocné stromy v prolukách jehličnatého lesa a hromady kamení, které bývaly ještě před tři čtvrtě stoletím lidskými sídly. Tak to vypadá i na místě, kde stával Smrkovec.
Založení osady s krásným českým jménem Smrkovec můžeme téměř s jistotou datovat před polovinu 14. století, první zmínka o ní pochází z roku 1355, kdy zde už stál kostel, ve kterém tehdy došlo k výměně faráře. Obec se tehdy, a vlastně po celou dobu své šestisetleté historie jmenovala Schönficht, údajně „podle krásného smrku, v blízkosti kterého byla založena“.
Rozkládala se v nadmořské výšce kolem 700 m n. m. v západním cípu Slavkovského lesa na severním úpatí 747 metrů vysokého vrchu Kozák v poměrně úzkém údolí Smrkoveckého potoka, který se těsně pod ní vlévá do Malé Libavy. Lidské sídlo zde založili velmi pravděpodobně uhlíři, kteří zde v lesích těžili dřevo a pálili dřevěné uhlí.
Stříbrná horečka
Nebyla to ovšem žádná Bohem zapomenutá „díra“, už v roce 1370 je zde v soupisu zboží Leuchtenberských hrabat zaznamenáno 16 dvorů, zájezdní hospoda a mlýn.
Za období největšího rozvoje obce se považuje 16. století, kdy Schönficht zasáhla „stříbrná horečka“, prosperitu ale uťala protireformace spojená s vynuceným odchodem havířů evangelického vyznání do Saska. Nejvíc lidí tu napočítali v roce 1869, kdy v 94 domech žilo 731 obyvatel, tedy zhruba tolik, kolik jich dnes žije ve Starém Sedle nebo Krásnu. Počet obyvatel pak postupně klesal až na 496 při posledním sčítání před druhou světovou válkou v roce 1939 (počet domů zato narostl na 101).
Dominantou a chloubou Schönfichtu byl původně gotický kostel sv. Václava z poloviny 14. století, přestavěný ve 2. polovině 16. století a pak na popud kancléře Metternicha v roce 1839. Při této poslední přestavbě byly pod kostelní lodí objeveny náhrobní desky patřící významných osobnostem z rodů, které v minulosti obec vlastnily, například páni von Globen (dnes Hlavno u Citic), von Grünles a další.
Dodnes se z nich zachovala jediná, epitaf Kryštofa z Hartenberka, který zde zemřel 3. února 1586, je v současnosti uložena v zámku Kynžvart. Dalšími sakrálními objekty byly fara z roku 1695, hrázděná kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1820 u mostu přes potok a kamenná kaple zasvěcená rovněž sv. Janu Nepomuckému, která byla postavená roku 1904 na severozápadním okraji obce při cestě do Těšova.
O oblibě mlčenlivého světce svědčila i samostatně stojící půl druhého metru vysoká barokní socha sv. Jana Nepomuckého nacházející se asi 200 metrů za obcí při cestě k Dolní Žitné. K objektům „občanské vybavenosti“ pak patřily škola (v letech 1929 až 1938 i česká jednotřídka), obec měla vlastní četnickou stanici a poštovní úřad, společenský život se odehrával hned v pěti hospodách.
Dvojí odsun
Osud obce se naplnil po druhé světové válce a moc se neliší od osudu jiných obcí Slavkovského (dříve Císařského) lesa. Nejprve byli odtud vyhnáni původní německy hovořící obyvatelé a krátce po nich i lidé hovořící (aspoň většinou) česky, které sem nalákaly sliby o vlastních domech a hospodářstvích zcela zadarmo, neboť byly „po Němcích“ (tehdy po válce se ještě psalo po němcích s malým „n“).
Aby se tu cítili jako doma, byl v roce 1947 Schönficht úředně přejmenovaný na Smrkovec, jenže tou dobou už bylo dávno rozhodnuto.
Příčinou zániku nejenom Smrkovce, ale dalších asi čtyř desítek lidských sídel, bylo vládní usnesení ze dne 17. května 1946 o zřízení Vojenského výcvikového prostoru Prameny, do kterého spadala velká část Slavkovského lesa. Lidé, kteří si tady ještě nestačili pořádně zvyknout, se museli vystěhovat, a podle řady zaznamenaných svědectví byl jejich „odsun“ možná ještě brutálnější než předcházející vyhnání Němců – na sbalení svých osobních věcí prý měli sotva pár hodin!
Terč pro dělostřelce
Co po nich zbylo a vlastně celá obec vzaly velmi rychle za své, když tady byla po roce 1947 zřízená dělostřelecká střelnice a stovka domů včetně kostela a barokní fary posloužila jako terče naší artilerie.
Když byl v roce 1954 vojenský prostor Prameny zrušený, dokonaly zkázu vojenské buldozery, které to, co ještě stálo, zplanýrovaly a ponechaly osudu. O další se pak postarala sama příroda, takže celý prostor někdejší obce je dnes zarostlý neukázněným náletovým lesem, ve kterém o zbytek své důstojnosti bojuje pár vzrostlých kaštanů na místě někdejšího kostela.
Existenci Smrkovce zde připomíná jen špičatý balvan s amatérsky zasazenou pamětní deskou a vedle něj informační tabule s plánkem zaniklé obce a několika historickými fotkami. Z veškerého inventáře přežil jen ten můstek přes potok, který dokonce dodnes slouží; podle stop pneumatik unese i docela těžkou zemědělskou a lesnickou techniku. A také pozůstatky kasáren, palebných postavení a pozorovacích bunkrů všude v okolí bývalé obce…
A ještě jeden pomník tu po Smrkovci zbyl. Po názvu obce byl pojmenován zcela nový minerál smrkovecit, opakovaně nalezený na konci 20. století na haldách opuštěných dolů ve Smrkovci, určený a popsaný v roce 1996. Kdo z lidí, kteří odtud byli postupně potupně vyháněni, by to asi řekl, že?
Jak se tam dostat?
Zaniklá obec leží asi sedm kilometrů jihovýchodně od Kynšperka nad Ohří při silnici II/212 z Kynšperka do Lázní Kynžvart. Až k pomníku se dá dojet autem po asfaltce, která ze silnice odbočuje doprava šest kilometrů od osady Zlatá. Že je na cestě kamsi mimo civilizaci, musí být každému jasné už ze stavu silnice. Hned za Zlatou začíná cesta, po které se dá ještě jakž takž jet tam, kde se dochovalo původní prvorepublikové dláždění žulovými kostkami, ale úseky, které byly po válce překryté asfaltem a od té doby se na ně už nesáhlo, jsou už na hraně sjízdnosti.
