Podle zastupitelů ale bude lépe, když socha zůstane v lapidáriu ve františkánské zahradě spolu s dalšími sochami oslavujícími osobnosti a instituce minulého režimu.
„Děti mě nemusí hledat na hřbitově, ale zavzpomínají na mě u sochy,“ napsal senior v dopise chebské radnici, kterým o prodej žádal. Za dílo z pískovce nabídl rovných 100 tisíc korun.
Také se zmínil, že je na svou službu u pohraniční stráže, kam nastoupil jako devatenáctiletý mladík, pyšný. Dodal rovněž úvahu o tom, že kdyby měla Česká republika ošetřenou hranici, nebyl by zde možná ani koronavirus.
Zastupitelé jeho žádost odmítli, stejně jako několik dalších, které na radnici přišly v předcházejících letech. Vedení radnice si totiž nemyslí, že by právě činnost pohraničníků byla něčím, co by si lidé měli v pozitivním slova smyslu připomínat.
Na stráži míru
„Do jisté míry byli i oni oběťmi minulého režimu. Největší oběť však přinesli lidé, kteří za zadrátovanou hranicí žili, a především ti, kteří na té hranici položili život jen proto, že se chtěli dostat na svobodu,“ podotkl chebský starosta Antonín Jalovec.
Socha pohraničníka v nadživotní velikosti byla součástí památníku, který až do počátku 90. let stával v centru tehdejších Gottwaldových, dnes již Městských sadů. Socha byla umístěna na dva metry vysokém podstavci, na němž se skvěl nápis Na stráži míru. Autorem pomníku byl akademický sochař Jan Hána, slavnostní odhalení proběhlo při oslavě Dne Pohraniční stráže v neděli 17. července 1955.
Dílo nahradilo pomník Američanům, který zde byl slavnostně odhalen v dubnu 1947, avšak už o čtyři roky později byl odstraněn. Podobný osud měl i pomník padlým chebským vojákům, který stál na témž místě a jehož autorem byl slavný místní sochař Adolf Mayerl. V dubnu 1946 bylo umělecké dílo, o kterém se v době jeho vzniku pochvalně psalo ve Vídni, vyhozeno do vzduchu a 140 tun kamene skončilo ve stavebním dvoře.
Pohraničník své místo opustil začátkem roku 1990. To byla socha z podstavce sejmuta a přemístěna k policejnímu klubu v ulici 17. listopadu. Přibližně v polovině 90. let se přestěhovala do areálu roty pohraniční stráže Mýtina. Poté, co odsud vojáci odešli, se vrátila zpět do Chebu, do dvora františkánského kláštera, kde jí dělaly společnost sochy Lenina a Fučíka.
V létě 2016 se na nějaký čas objevila v soukromém areálu na hoře Dyleň jako exponát do nově vznikajícího vojenského muzea. To mělo připomínat dobu, kdy oči a uši z Dyleně poslouchaly cvrkot na druhé straně světa.
Jenže se to zvrtlo. Za slavnostním odhalením sochy stál tehdy Klub českého pohraničí, jehož členy byli bývalí pohraničníci a skalní komunisté. Ti zde takřka se slzami v očích vzpomínali na socialistickou minulost, na ostrahu hranic, zněly tu plamenné proslovy a u sochy stála čestná stráž v uniformách socialistických pohraničníků s maketami samopalů.
Po sérii protestů a petic, kdy lidé napříč republikou poukazovali na skutečnost, že se na Dyleni oslavuje socialismus a železná opona, na níž vyhasla řada lidských životů, se dílo nakonec vrátilo zpět do chebského lapidária. Tady stojí dodnes.
