Podle soudce Karla Veleka totiž rodina pronikla v roce 1982 na území Československa nelegálně mimo hraniční přechod. To bylo podle jeho slov také primárním důvodem zadržení a posléze i vydání k potrestání do Německé demokratické republiky.
„Ozbrojené síly tehdy chránily hranice. To platí i dnes a na tento čin se zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje. Zadržení tedy nelze brát jako křivdu. Fakt, že se dopustili i trestného činu přípravy opuštění republiky, je nepodstatný. Bylo by s nimi nakládáno stejně, i kdyby se tohoto činu nedopustili,“ vysvětlil soudce Velek v odůvodnění rozsudku. Proti tomu se na místě odvolal jak právník rodiny, tak státní zástupkyně.
Případ je jedinečný i z toho důvodu, že tentokrát žádaly o satisfakci i děti, kterým bylo v té době sedm a devět let.
„Ti lidé sem nešli proto, že by chtěli v Československu žít, ale protože chtěli pokračovat dál na Západ. A oficiálně přijet nemohli. Otec měl už dříve konflikty s východoněmeckou tajnou policií,“ vysvětloval advokát Lubomír Müller.
To potvrdila i dnes šestačtyřicetiletá Jana Birner, které bylo v době, kdy se rodiče pokoušeli utéct na Západ, devět let. Právě ona před soudem v Chebu zastoupila svou matku Petru Simon a bratra Michaela. Otec Rolf Simon se soudu nedožil. Zemřel před třemi lety.
„Pamatuji si všechno, jakoby to bylo včera. Šli jsme dva dny lesem od Bad Elstru směrem na Doubravu u Aše. V lese jsme také jednu noc přespali. Pamatuji si, že můj tehdy sedmiletý bráška Michael měl stále hlad a žízeň. Když jsme 16. května 1982 přišli k hranicím, viděli jsme, že se tudy přejít nedá, a rozhodli jsme se vrátit. Tehdy nás zastavila hlídka českých pohraničníků. Měli s sebou hodně ostré psy. Vím, že nás rodiče schovávali za sebe, chtěli nás chránit,“ vzpomínala Jana Birner s tím, že po zadržení pohraničníci rodinu oddělili.
Rodiče putovali do vězení, děti do dětského domova
Následovaly osobní prohlídky a výslech, při kterém rodiče přiznali, že chtěli dojít až do svobodného Německa.
„Hned následující den po zadržení byla celá rodina bez soudu předána v 8 hodin ráno na přechodu Vojtanov východoněmecké STASI s vysvětlením, že trestní stíhání rodičů by bylo neúčelné vzhledem k trestu, který je postihne na území Německé demokratické republiky. A trest skutečně přišel. Rodiče putovali do vězení a děti do dětského domova,“ uvedl advokát Lubomír Müller.
To nejhorší však mělo teprve přijít. Ještě dnes, když má o tom Jana Birner vyprávět, tečou jí z očí slzy.
„Maminka zůstala ve vězení rok. S tatínkem se musela formálně rozvést. Vyhrožovali jí, že pokud to neudělá, bude její syn, můj mladší bratr, předán k adopci. Otec vyšel z vězení za tři a půl roku jako zlomený člověk. To, co se stalo, hluboce zasáhlo Michaela. Kvůli tomu, co prožil, začal pít. Stal se z něj alkoholik, který není schopen samostatného života,“ vypráví Jana tichým hlasem na chodbě soudní budovy.
Pomsta východoněmecké státní moci dostihla i ji. Nemohla studovat, posléze měla problém i jen najít práci. Pomocnou ruku jí podali až v církevní nemocnici. Díky tomu dnes pracuje jako zdravotní sestra.
