Z bývalé montovny trolejbusů v Ostrově vznikla paintballová střelnice.

Z bývalé montovny trolejbusů v Ostrově vznikla paintballová střelnice. | foto: archiv Aleše Mouchy

Stěny od barvy. Z výrobny trolejbusů je paintballová střelnice

  • 1
Parta nadšenců našla využití pro někdejší tovární halu na výrobu trolejbusů v Ostrově. Po řadě let chátrání nyní prostory využívá ke hře paintball. Jaké to je hrát na místech, kde pracovaly tisíce lidí z celého regionu?

Po více než čtyřiceti letech skončila v roce 2004 výroba trolejbusů v čtyřiačtyřicetihektarovém průmyslovém komplexu v Ostrově. Z kapacitních důvodů byla fabrika z Plzně přesunuta do Ostrova nad Ohří, kde se s výrobou započalo roku 1960.

Aleš Moucha si pronajal bývalou montovnu trolejbusů v Ostrově a vybudoval v ní paintballovou střelnici.

Ztrátovou výrobu nezachránila před koncem ani pověst kdysi největšího světového producenta. Nastala otázka, co bude s průmyslovým komplexem dál? Částečnou odpověď na ni dala transakce z roku 2008, kdy někdejší podnik koupila od Škoda Holding společnost Investment Lofidami Group, a. s., která objekty dále pronajímala.

V roce 2014 došlo ve veřejné dražbě k další změně vlastníka. Nicméně nastolený směr pronájmu prostor jednotlivým firmám a soukromníkům z roku 2008 zůstal. Zbývající volné objekty se tak staly vítaným zdrojem pro sběrače kovů.

Jedním takto postiženým objektem se stala i 2,5hektarová montovna trolejbusů. Tuto halu si rozhodl pronajmout Aleš Moucha a vytvořit zde paintballovou arénu.

Kde vznikl nápad udělat z bývalé montážní haly trolejbusů paintballovou arénu?
Dlouhodobě jsem hledal místo vhodné na trénink sportovního paintballu. Areál bývalé Škody Ostrov mi padl do oka při cestách na Klínovec. Působil na mě opuštěným dojmem, a tak jsem se začal zajímat o vlastníka objektu. Po prvotním obchodním vyjednávání a prohlídce se ukázalo, že prostor a podmínky nájmu nejsou zrovna ideální pro trénink, ale naopak naprosto ideální pro zábavnou verzi paintballu pro veřejnost.

A proč zrovna hala na bývalé trolejbusy?
Protože prostor má své kouzlo. Je to starý průmyslový objekt se spoustou zákoutí, navíc pod střechou a bez obtěžování okolí.

Jak to myslíte?
Už dlouho jsem sháněl prostory, kde se dá hrát, trénovat a nerušit při tom okolí. Zkoušel jsem fotbalové hřiště i tělocvičnu. Ale zkrátka to nebylo ono. Blízká zástavba, nezkušený hráč, kulička přeletí síť a barevně označí fasádu. Navíc budovat dvě hodiny hřiště a potom ho tři hodiny uklízet je peklo. V tělocvičně sice není problém s barvou (používají se gumové kuličky), ale i tak, budování zůstává a čas a nájem běží. Z tohoto pohledu si můj zájem získala právě montovna trolejbusů.

A jak ta hala vypadala v době, kdy jste ji přebíral?
Byly tam hodiny a hodiny tvrdé práce. Uklidit nepořádek, odstranit nebezpečné předměty. Věčný boj s vandaly a zloději kovů, zkrátka bylo vidět, že se objekt dlouho nevyužíval.

Vandalové a zloději?
Bohužel o objekt jsem neměl zájem pouze já, ale po skončení obhlídek a provozu autodílny začali halu pravidelně navštěvovat místní „šroťáci“. Takže to, co zbylo, zkrátka a dobře začali plenit. No a potom občasná návštěva vandalů.

Dá se proti tomu bojovat?
Dá, ale je to běh na dlouhou trať. Z mé strany a ze strany majitele a Policie ČR se v objektu nepravidelně v náhodných časech objevují kontroly. Do objektu by měla začít docházet i ostraha.

Na kolik to vyšlo, aby se areál stal funkčním hřištěm?
Přiznám se, že jsem to nepočítal, ale tou největší investicí byl čas a práce. Co se týká vybavení, to je mobilní, zatím prostor není natolik zabezpečen, aby se zde dalo něco cennějšího nechat. Z pevného vybavení byla největší investice do materiálu na různé překážky a také ochranné sítě. Spoustu materiálu a pomocných rukou jsem získal i od přátel. Hodně se povedlo ušetřit i použitím vybavení, které jsem používal na minulém hřišti.

A jaký je zájem? V kraji moc podobných atrakcí není.
Ze začátku to bylo hodně slabé, hlavně to souviselo s finanční krizí, také chvíli trvalo, než se to rozšířilo do povědomí a získalo pověst místa, kde se dá dobře bavit, ale návštěvnost postupně roste. Halu postupně objevily firmy jako teambuldingovou zábavu, školy jako místo, kde se žáci řádně vyřádí a unaví a o víkendech pak chodí otcové od rodin. Objekt získává na popularitě u přespolních hráčů z německé strany. Výhodou je, že toto hřiště není závislé na počasí, ale přesto je člověk v podstatě venku, není to žádné sterilní prostředí bez kouzla. Prostor je přehledný a neustále rozvíjený. Myslím, že se nápad povedl rychle zrealizovat do praxe.

Kolik se v těchto halách prohánělo nejvíc bojovníků najednou?
Za ty tři roky, co zde bojujeme, to bylo kolem 70 hráčů, ale to už byla monstrakce, která by chtěla rozšíření prostor.