Diváci mohou Ketamínu vidět na pódiu třeba právě v pátek večer. Bez ní by sice představení postrádalo smysl, ale rozhodně není jeho hlavní aktérkou. Tato pozice patří herci Miroslavu Sabadinovi v roli patnáctiletého detektiva Christophera.
Proč to nepřiznat, Ketamína má ve hře vlastně jen takový, dalo by se říci, štěk.
„V případě psa se výraz štěk hodí, ale ne vždy štěkne, někdy se jen projde,“ usmívá se režisér Zdeněk Bartoš.
V tom, jak pojmout výskyt zvířete na jevišti, jestli by se mělo se svým předobrazem ztotožnit jako u herecké školy Stanislavského, či si naopak uchovat odstup jako u Brechta, bylo jasno už od počátku.
„Jejím úkolem je tam jen být. Zvířata nehrají, ta na jevišti jen jsou. Není to role. Přinesou ji, představitel hlavní role ji chvilku ňufňá za ušima a pojmenuje ji Sandy, což Ketamíně nijak nevadí. Nechá se podrbat, postaví ji na zem a ona už ví, kam jít. Odťapká za svým páníčkem do rekvizitárny,“ popisuje výkon fenky Zdeněk Bartoš.
Malý zádrhel nastal pouze při představení v pražském Divadle v Celetné, kde bylo potřeba kvůli jinému uspořádání některé věci změnit. „Šla směrem, jakým byla zvyklá chodit v Chebu. Chvíli váhala, koukala se směrem k divákům a byla zmatená, že nevidí rekvizitárnu,“ říká Bartoš.
Podivný případ se psem
Zdroj: www.divadlocheb.cz |
Nakonec vše dobře dopadlo, když ji vzali a nasměrovali jinam. Klidná Ketamína nemá žádné hvězdné manýry, nestaví si hlavu, netrucuje. Možná i proto, že je v divadle skoro jako doma. Jejím pánem je už třináct let rekvizitář Jiří Navrátil. Ten bývá nablízku při každém představení, fenka má v rekvizitárně i svůj pelíšek.
„‚Je to taková lubsko-německá křižovatka (kříženec) s rysy jorkšírského teriéra. Je na mě fixovaná. Při představení lidi moc nevnímá. Vidět je i v muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení, kde se s ní procházím po jevišti,“ připomíná Navrátil.
Zvláštní jméno černé fenky s prošedivělým čumákem odkazuje na dávno minulá, až příliš bouřlivá léta jejího majitele, kdy dostala jméno podle anestetika pro koně.
„Děti jí říkají i Vitamína,“ podotýká Navrátil a zmiňuje slavnou chvíli, kdy se Ketamína při posledním udělování cen chebského divadla Zlatý Albrecht dočkala jako zvíře mimořádného ocenění. Stejně jako tehdy nemá ani dnes radost z poct, ale z dobré psí granule nebo kousku sušeného masa.
