V den jeho narozenin ho napadlo hejno vos a kvůli své alergii prodělal těžký anafylaktický šok. Navzdory prvním mimořádně nepříznivým prognózám lékařů se dokázal vrátit do běžného života. Domů se dostal až na Vánoce.
Na den svých 34. narozenin nikdy nezapomene Zdeněk Matys z Nejdku. Z poklidného řezání dřeva u domu se stalo drama. „Zničehonic se zvedlo mračno vos, které na něj začaly útočit,“ líčí jeho žena Dagmar.
Protože věděl o své alergii, stihl si Zdeněk zavolat záchranku a z posledních sil dojít k silnici. Více už nezvládl a před procházející ženou upadl do bezvědomí.
Boj o život
„Ta ho naštěstí chytila. Díky tomu se pádem nezranil,“ vysvětluje lékařka Vlasta Vančová z oddělení dlouhodobé intenzivní péče ostrovské nemocnice. Se svými kolegy později o Zdeňka pečovala celých 74 dní. Lékaři ze záchranky začali se záchranou života.
„Pan Matys byl více jak 45 minut bez měřitelného krevního tlaku. Klobouk dolů před celou posádkou záchranky,“ řekla doktorka Vančová. Ti mu zachránili život.
„Kritické alergické reakce končívají nezřídka smrtí, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o mladého člověka či dítě. Bez léků proti alergii hrozí v tomto případě jistá smrt,“ upozornila lékařka.
Nejhorší měsíc
První měsíc byl pro rodinu Matysovu nejhorším. „Čtrnáct dní byl udržován v umělém spánku, po vysazení sedativních léků nebylo jisté, zda vůbec nabude opět plného vědomí. Prognózy byly nepříznivé. Podle jedné mohlo mít pobodání trvalé následky. Nejen tělesné, ale i mentální. Měla jsem na prsou velký balvan,“ vzpomíná jeho žena.
Lékaři se ho snažili budit, ale vždy se probudil do zmatenosti, takže ho opět museli uměle uspat. I když dostával umělou výživu, hodně zhubl. Po prvních čtrnácti dnech v nemocnici přišla první dobrá zpráva.
Zdravotní stav pana Zdeňka se nepatrně zlepšil, přesto stále plně nenabyl vědomí. Očekával se velký boj o míru trvalých následků, a proto byl z resuscitační péče Karlovy Vary 2. října přeložen na oddělení následné intenzivní péče v ostrovské nemocnici.
První náznaky návratu vědomí byly nepatrné. A dojemné. Zlepšení nastalo v den, kdy jeho pětiletá dcerka slavila narozeniny, měsíc od napadení rojem vos. „Když jsem mu to u postele říkala, Zdeňku, Terezka má dnes pět let, začal zčistajasna brečet,“ popisuje jeho žena. Stále to však nebyl on.
„Očima nás viděl, nehýbal se, nemohl nám dát najevo, že nás slyší, kvůli kanyle v krku nemohl ani mluvit. Pak se naučil vypláznout na výzvu jazyk, to byl jediný prostředek komunikace. To bylo jediné, co fungovalo,“ odpovídá Dagmar.
Těžká rehabilitace
Zdeněk ovšem zdaleka neměl vyhráno. Opakovaně se vracel na umělou plicní ventilaci. Řešily se infekční komplikace, učil se polykat a jiné. Především následné rehabilitace byly velmi těžké.
„Brečel při tom. Moc ho to bolelo,“ vrací se k začátkům cvičení Dagmar. Během celé doby ho nejen podporovala, ale především se o něj starala. „Musím smeknout před jeho manželkou. Takový vztah se opravdu jen tak nevidí. Opravdu je to na slzu. Je to ženská, která ho miluje a obětuje se pro něj. Tohle je opravdu láska,“ líčí doktorka.
„Když jsme se před osmi lety brali v kostele před Bohem, tak jsme si slíbili, že v dobrém i zlém. Pro mě to nebyla povinnost, to je prostě automatické,“ skromně odpověděla Dagmar.
Co krůček, to velký úspěch. Zdeněk měl těžké bolesti, přesto v sobě stále nacházel sílu dál a dál trénovat a postupně se vše učit. „Musel se sám naučit dýchat, byl ochrnutý na všechny čtyři končetiny, takže se vším začínal úplně nanovo,“ líčí průběh rekonvalescence doktorka Vančová.
Na Vánoce doma
I přes těžkou dřinu byla naděje, že Zdeněk stráví Vánoce doma se svou rodinou, malá. „Hodně jsme se báli. Jednu chvíli to vypadalo i tak, že je strávíme tady, přímo na oddělení,“ vzpomíná jeho žena. Po cílené, tvrdé detailní práci vypracovali lékaři harmonogram, který byl přímo ušit panu Matysovi na tělo.
Zahrnoval prvky fyzioterapie, ergoterapie, psychoterapie, dechovou rehabilitaci, nutriční plán a postupné odebírání veškerých hadiček, které měl pan Zdeněk zavedeny v těle. „A to byl zlom. Už jsme nešli dolů, ale najednou to vypadalo lépe a lépe. A o to víc jsem cítila snahu být společně s dětmi doma na Vánoce,“ přibližuje Dagmar. A přání se nakonec splnilo. „Je to vymodlené. Jsme věřící rodina,“ dodává láskyplně manželka.
Je vděčná jak své rodině, tak především zdravotníkům. „Sestřičky, pomocný personál a samozřejmě lékaři. To jsou milionoví lidé, andělé,“ děkuje s úctou Dagmar, která se moc těší, až Zdeňkovi doma splní jedno z jeho přání. „Chce ostříhat, má raději kratší vlasy,“ vysvětluje jeho žena a hladí ho po vlasech. „Kromě zpomalených reakcí od nás odchází v pořádku. Ale i to se časem jistě zlepší,“ dodává lékařka s tím, že Zdeňka nepřestanou po zdravotní stránce sledovat.
Návrat domů je však jen na Vánoce. Od ledna se Zdeněk vrátí do nemocnice, kde ho čekají rehabilitace a lekce logopedie, které ještě lékaři naplánovali, aby se co nejdříve mohl vrátit do plnohodnotného života. „Moc se těším,“ špitl plný nefalšovaného odhodlání. Což dokládá i jeho předsevzetí. „Makat a vrátit se.“
