Dnes žije devadesátiletý profesor, rodák z Podkarpatské Rusi, střídavě v Praze a v německém Tirschenreuthu, nedaleko od Chebu. Právě do chebské knihovny přijel, aby pohovořil o svém životě. A přestože, jak říká, má mezi Němci spoustu přátel, odpustit to, co udělali jeho rodině, zatím nedokázal.
„Dnes už se na to dívám jinak. Vlídněji. Nejsem zastáncem kolektivní viny. Ale tehdy po válce jsme nechtěli ani to, aby se naše dítě v Německu narodilo. Na ty hrůzy nesmíme zapomenout. Co se týče mne osobně, je to dilema, ale já osobně odpustit nemůžu. Maminka by mi nedovolila odpustit všechny ty vraždy,“ říká letos devadesátiletý profesor.
Narodil se v květnu 1925 ve městě Královo nad Tisou na Zakarpatské Rusi. Město patřilo Rakousko-Uhersku, Československu a později bylo i s okolím připojeno k Ukrajině. Rodina se odtud záhy stěhovala do Žiliny, kde otevřela vekou košer restauraci.
Kvůli Masarykovi přišel pozdě na hodinu
„Žilina byla důležitá křižovatka, stálo zde mnoho podniků a továren. Tady jsem prožil krásné dětství. Tady jsem si také osvojil základy židovské víry. Mluvím několika jazyky, hebrejsky a jidiš. Tehdejší doba byla pro nás, Židy, požehnáním. Viděl jsem tu osobně i tehdejšího prezidenta Masaryka, kterého si pro jeho postoje velmi vážím. Kvůli němu jsem tehdy přišel pozdě na hodinu náboženství,“ usmívá se při té představě profesor Fried, kterému prý přátelé říkali Šaňo.
Zlom přišel poté, co začala válka. Se vznikem samostatného slovenského státu začalo ve velkém pronásledování Židů.
„Bylo mi čtrnáct let, když přišlo nařízení, že máme být všichni ráno na nádraží, že pojedeme do koncentračního tábora. Na cestě jsme zpívali krásné písně. Když jsme přijeli, bylo to strašné. Mlátili nás pažbami. Nikdo nevěděl proč. Před očima mi umlátili kamaráda, který nešel dost rychle,“ vzpomíná devadesátiletý muž. Přeskakuje mu hlas a oči se mu při té vzpomínce plní slzami.
A tady zaúřadoval osud. Velitel tábora si ho vybral, aby pomáhal při nakládání vězňů do vagonů. „Řekl, že já budu propuštěn. Dodnes nevím proč, co se stalo. Ale já protestoval. Chtěl jsem zůstat s ostatními. Marně. Dali mi štafle a měl jsem za úkol namačkat do vagonů, které směřovaly do Osvětimi, co nejvíc lidí. Dodnes na to nemohu zapomenout. Všichni mí kamarádi tam zůstali.“
Štěstí má různé podoby
Koncentračnímu táboru se Alexander přesto nevyhnul. Prošel hned třemi a má za sebou i hrůzy z takzvaného pochodu smrti.
„Držela mě tehdy na živu víra v Boha. A zase jsem měl štěstí. Pomáhal jsem nemocnému kamarádovi, aby nepadl, protože kdo se neudržel na nohou, toho čekala kulka. Najednou zakopl a upadl. Vzápětí třesknul výstřel. Těsně vedle mé nohy. Kdybych to tehdy schytal, už bych nežil. Vedli nás k Severnímu moři, kde nás chtěli nacpat do starých lodí a ty potom potopit. Naštěstí se jim to nepovedlo. Dodnes slyším hlas, který rusky říká: My vás osvobodili,“ vzpomíná.
Po válce se Alexander vrátil do Žiliny. Začal studovat. V roce 1952 se však kvůli sílícímu tlaku státní bezpečnosti rozhodl, že odejde za hranice. Šel tehdy spolu se strýcem bývalého prezidenta Havla.
Jsem Žid, ale hlavně jsem člověk, říká profesor
I tady si vybral svou dávku štěstí. Když v dešti a blátě mířili k hranicím, zahlédl je jakýsi cyklista. Chvíli je pozoroval, pak nasedl na kolo a odjel. Skupina už se pomalu smiřovala s tím, že jsou prozrazeni. Ale jakoby zázrakem hranice přešli.
„Žil jsem pak na různých místech, například v Kanadě, kde jsem získal i občanství. Jsem takový světoběžník. Mluvím několika jazyky. A tak se sám sebe ptám, zda jsem Čech, Rus, Ukrajinec, Maďar, Němec nebo Kanaďan? Ano, jsem Žid, ale především jsem člověk,“ pokyvuje hlavou.
Na otázku, kde je mu nejlíp, odpovídá, že v Praze. „Ano, cítím se být Pražanem,“ dodává po krátkém zaváhání Alexander Fried.
