Val byla dlouho nešťastná, zmatená a bezradná. Dokonce se pokusila o sebevraždu. Když za pomoci odborníků přišla na to, že je vlastně žena uvězněná v mužském těle, paradoxně se jí ulevilo.
Pod dohledem lékařů se začala měnit. Cesta z mužského těla do těla ženského je však dlouhá a trnitá. Ale Val se nevzdala (více čtěte zde).
„V září si jdu pro termín operace,“ říká spokojeně. Už se nemůže dočkat. Kvůli ztrátě zaměstnání a finančním problémům totiž lékařský zákrok musela několikrát odsunout.
„Samotnou operaci sice hradí pojišťovna, ale na cesty do Prahy, speciální pomůcky a následnou rekonvalescenci si musím peníze našetřit,“ vysvětluje.
Podle jejích odhadů bude k pohodlnému zvládnutí operačního zákroku potřebovat nejméně deset tisíc korun. Spořit ale až dosud nemohla. Byla bez práce. O firmu v Praze, kde roky podnikala, přišla poté, co se pokusila o sebevraždu. A o práci na Mariánskolázeňsku, kam se přestěhovala za maminkou, ne a ne zavadit.
„Všude jsem poctivě řekla, jak to se mnou vlastně je,“ vzpomíná Val, která sama přiznává, že její současný vzhled může budit pozornost a u někoho možná i nevoli. Sice se už obléká jako žena, ale má hrubý hlas, ostře řezané rysy a odpoledne jí na tváři raší vousy.
„Přestože se práce nebojím a byla jsem ochotná dělat prakticky cokoli, nikdy jsem neuspěla,“ povzdechla si. Teď už to Valerii netrápí.
Proměnu završí operace hlasivek
Shodou okolností se seznámila s lidmi z Čáslavi, kteří jí nabídli práci. Neváhala ani chvilku. Přestěhovala se a začala nový život.
„Musím to zaklepat, ale zdá se, že jsem konečně našla firmu, která se nebojí mě zaměstnat. Zpočátku jsem pracovala jako přidavač na stavbě. Nedávno jsem povýšila na zedníka. A když je třeba, pomáhám šéfovi s papírováním a vůbec se vším, co je třeba,“ vysvětluje Val a pochvaluje si, že na rozdíl od Mariánských Lázní na ni v Čáslavi nikdo přes prsty nekouká.
„Tam jsem se bála chodit po ulici. Výrostci na mě pokřikovali, v obchodě na mě lidé ukazovali prstem. Bylo to velmi nepříjemné. Ale tady se mi to nestává. Jakoby tu byli lidé tak nějak tolerantnější…“ myslí si Valerie.
V živé paměti má dobu, kdy ještě žila dvojím životem. Ráno vstala, oblékla se jako muž a odešla do práce. Když se vrátila, převlékla se do ženských šatů, ve kterých se cítila svobodně.
„Tak ale už dál žít nechci. Proto jsem se i na veřejnosti snažila vypadat jako žena,“ vzpomíná na těžké období Valerie, kterou možná už na podzim čeká lékařský zákrok, po kterém se definitivně změní.
„Pak ještě podstoupím úpravu hlasivek. Zákrok probíhá v lokální anestezii a musím si ho zaplatit. A pak… Pak už konečně budu ženou,“ dodává s úlevou v hlase Valerie.
